10 C 23/2023-84 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se žalobou podanou dne 27. 1. 2023 ve znění jejího doplnění ze dne 8. 3. 2023 domáhal určení platnosti výpovědi okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal žalované 2. 1. 2023. Dle žalobních tvrzení byl žalobce zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 6. 2018 uzavřené s právní předchůdkyní žalované. Žalovaná dne 22. 3. 2021 dala žalobci výpověď z pracovního poměru s odkazem na § 52 písm. g) zákoníku práce, jejíž neplatnost byla následně určena rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalovaná však uvedený rozsudek nerespektuje. Žalobce žalované opakovaně sděloval svůj zájem u ní nadále pracovat a 24. 11. 2022 avizoval žalované svůj nástup do zaměstnání. Dne 1. 12. 2022 však žalovaná zaslala žalobci doporučený dopis obsahující„ výpověď z pracovního poměru dohodou“ se zpětnou platností k 31. 5. 2021 s odůvodněním, že pracovní pozice žalobce byla k 1. 6. 2021 zrušena. Žalobce se nato dne 2. 1. 2023 dostavil na pracoviště, žalovaná mu však opětovně protiprávně zabránila ve výkonu zaměstnání. Žalobce dal proto žalované 2. 1. 2023 okamžité zrušení pracovního poměru s odkazem na § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalovaná i toto okamžité zrušení pracovního poměru ignoruje ohledně následného odstupného, které bude po žalované vymáháno. 2. Žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl a ve věci uvedla, že žalobce u ní na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 6. 2018 pracoval na pozici provozního elektrikáře. Žalobce žalované svým nedbalým jednáním způsobil škodu na zařízení elektrárny ve výši 369 817 Kč nepočítaje v to ušlý zisk, a žalovaná proto žalobci 22. 3. 2021 dala výpověď z pracovního poměru s odkazem na § 52 odst. 1 písm. g) zákoníku práce [název soudu] následně rozsudkem ze dne [datum] určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobce však nikdy v době od doručení výpovědi z 22. 3. 2021 do uplynutí výpovědní doby dne 31. 5. 2021, ani později v průběhu řízení vedeného před [název soudu], nesdělil žalované, že by ve smyslu § 69 zákoníku práce trval na dalším zaměstnávání. Žalobce naopak ústně sdělil svému nadřízenému, že další spolupráce již není možná a že e-mailem zašle podmínky rozvázání pracovního poměru. Žalobce tak zjevně neměl zájem na dalším trvání pracovního poměru. Teprve v září 2022, tj. 4 měsíce po uplynutí výpovědní doby, začal žalobce účelově tvrdit opak. Žalovaná má tak za to, že v souladu s § 69 odst. 1 a 3 zákoníku práce došlo k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dohodou ke dni 31. 5. 2021. Žalovaná rovněž poukázala na to, že žalobce ani po nabytí právní moci rozsudku [název soudu] ze dne [datum], k němuž došlo 9. 11. 2022 nenastoupil zpět k výkonu práce, a pouze žalované dopisem ze dne 24. 11. 2022 sdělil, že tak hodlá učinit 2. 1. 2023. Rovněž tímto jednáním žalobce dle názoru žalované projevil zjevný nezájem v pokračování pracovního poměru; jednal tak způsobem, ze kterého bylo zřejmé, že pracovní poměr považuje za rozvázaný. Dle žalované je z uvedených skutečností zřejmé, že v době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce, tj. ke dni 2. 1. 2023, již pracovní poměr žalobce u žalované neexistoval. Okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem tak nelze považovat za platné. Žalobce pak dle žalované rovněž neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. 3. Pro rekapitulaci řízení soud shrnuje, že ve věci bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce byl rozsudek usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění [anonymizována dvě slova] uvedl, že v průběhu řízení došlo k procesní vadě, kterou nelze zhojit v odvolacím řízení, neboť během porady senátu byla přítomna třetí osoba odlišná od předsedy senátu a přísedících, a to justiční kandidátka v rozporu s § 37 odst. 1 o.s.ř., v důsledku čehož ve věci rozhodoval vyloučený předseda senátu a přísedící. Věc byla předsedou [název soudu] přidělena k projednání předsedkyni senátu [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Za vyloučené přísedící byli povoláni první náhradníci dle aktuálního rozvrhu práce. 4. V průběhu řízení žalobce po výzvě soudu dle § 118a odst. 1 o. s. ř. doplnil svá tvrzení tak, že svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru spatřuje v tom, že pokud by soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobcem je platné, bude mít do budoucna potvrzené, že výpověď byla diskriminační a chce mít jistotu o způsobu jeho skončení. 5. Mezi účastníky byly nesporné následující skutečnosti, které soud vzal za svá skutková zjištění. Žalobce u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy z 18. 3. 2018 na pozici elektrikáře, dne 22. 3. 2021 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru s odkazem na § 52 písm. g) zákoníku práce. Rozsudkem [název soudu] z [datum], který je v současnosti pravomocný, uvedený soud určil, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Dne 2. 1. 2023 pak dal žalobce žalované okamžité zrušení pracovního poměru. 6. Dokazování soud neprováděl, neboť s ohledem na níže rozvedené právní hodnocení věci by ani prokázání veškerých skutkových tvrzení žalobce nevedlo k jeho úspěchu ve věci samé. 7. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil tak, že žalobu neshledal důvodnou, neboť žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K tomuto závěru dospěl soud konkrétně z následujících důvodů: 8. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,„ určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem“. 9. Podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,„ neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.“ 10. Podle § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce„ rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby.“ 11. Soud úvodem připomíná, že pro tzv. určovací žaloby ve smyslu shora citovaného ustanovení § 80 o. s. ř. obecně platí, že je úspěšně lze podat jedině tehdy, má-li žalobce na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem. Jak vysvětlil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018,„ určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.“ Určovací žaloba zpravidla není namístě tam, kde právo již bylo porušeno a kde je žalobci již k dispozici žaloba o splnění povinnosti. Výjimku z této zásady pak představují situace, kdy je rozhodnutí o určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba je k tomu způsobilejší než jiné procesní prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3050/2020 a tam citovaná rozhodnutí). 12. Pokud pak žalobci naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení nesvědčí, představuje tato skutečnost sama o sobě vždy důvod pro zamítnutí žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). V takovém případě soud žalobu zamítne bez toho, aby zkoumal ostatní věcné aspekty žaloby (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). 13. Pokud se pak jedná o žaloby podávané v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru, vyplývá přímo ze zákona (z výše citovaného ustanovení § 72 zákoníku práce) právo domáhat se ve stanovené dvouměsíční lhůtě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru – v případě žalob na určení neplatnosti rozvázání (existujícího) pracovního poměru proto soud existenci naléhavého právního zájmu nezkoumá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2638/2004). V případě, že je v souvislost s rozvázáním pracovního poměru podána žaloba požadující jiné určení, nežli určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, podmínka naléhavého právního zájmu se uplatní (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1227/2022). Obecně navíc platí, že pokud pracovní poměr skončil