30 C 53/2026-17 – Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované k zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Pohledávka byla postoupena na společnost , právnická osoba, . a následně na žalobkyni. Žalovaný svůj dluh nesplatila ani k předžalobní výzvě. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud věc v souladu s § 115a o. s. ř. projednal bez nařízení jednání. Ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s daným postupem souhlasili: žalobkyně výslovně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný konkludentně, když nesdělil nesouhlas k výzvě soudu obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Z dokazování provedeného těmito listinami: smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , čestné prohlášení, všeobecné obchodní podmínky, standardní informace o spotřebitelském úvěru, vysvětlení k posouzení smlouvy, potvrzení o provedené platbě ze dne , datum, a , datum, , kopie občanského průkazu žalovaného, e-mail z , datum, – upozornění na zesplatnění úvěru, smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně přílohy (ref č. , hodnota, ), smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně příloh č. , hodnota, (seznam pohledávek, ref č. , hodnota, ), č. , hodnota, , 3 a 4, oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě dluhu před podáním žaloby ze dne , datum, včetně dokladu o odeslání, soud zjistil tento skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností Viva , právnická osoba, . (nyní , právnická osoba, .), IČO , IČO, , a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, .cz, na které se žalovaný zaregistroval zadáním svých osobních údajů včetně telefonního čísla, emailové adresy a čísla občanského průkazu a následně byla uzavřena příslušná smlouva o úvěru (IP , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ) s úvěrovým limitem , částka, , splatným jednorázově do , datum, . Na základě uzavřené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet dle smlouvy číslo , č. účtu, dne , datum, částku , částka, , a dále dne , datum, částku , částka, , celkem žalovaný čerpal úvěr ve výši , částka, , a to s úrokovou sazbou 457,50 % ročně a RPSN 4696,71 % ročně. Žalovaný na svůj dluh žalobkyni zaplatil celkem pouze , částka, . Pohledávka za žalovaným byla nejprve postoupena na společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, . a dále byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, a současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Žalobkyně požaduje zaplacení zbývající jistiny ve výši , částka, a zákonných úroků z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení. K prověřování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobkyně předložila pouze čestné prohlášení žalovaného, dle něhož byl ženatý, s čistým měsíčním příjmem , částka, ze zaměstnání, s měsíčními výdaji na domácnost , částka, a splátkami jiných úvěrů , částka, .6. Žaloba je z části důvodná.7. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalovaným a úvěrující společností byla adhezním způsobem podle § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. Žalovaný uzavřel smlouvu v postavení spotřebitele a společnost v postavení podnikatele, smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále “ZoSÚ“). Na základě uzavřené smlouvy byly žalovanému poskytnuty prostřednictvím jeho bankovního účtu peněžní prostředky a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky způsobem dle ujednání smlouvy společně se sjednaným úrokem dle § 2395 o. z.8. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ, spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první ZoSÚ, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.11. Soud vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury, a to z rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18, ze dne 5. 3. 2020, soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně a dostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele úvěru, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který mj. konstatoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“, na jehož závěry navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), podle nichž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2023.12. Soud je tedy povinen zkoumat ex officio (§ 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 29. 5. 2022), zda věřitel dostál své povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit a soud se věnoval otázce, zda tak úvěrující společnost učinila. Poskytovatel poskytne úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že o jeho schopnosti úvěr splácet nejsou důvodné pochybnosti. Důkladnost zkoumání těchto hledisek závisí i na dalších okolnostech, zejm. na výši poskytovaného úvěru, či např. na skutečnosti, že jde o nebankovní poměrně nízký krátkodobý úvěr splatný jednorázově, což jistě vyžaduje jinou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru než u úvěru v řádu desetitisíců či statisíců korun s dlouhodobým splátkovým kalendářem. Žalobkyně však nepředkládá žádná tvrzení a zejména důkazy k tomu, že by byla úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele dostatečným způsobem zjišťována, posuzována, ověřována a vyhodnocena, přičemž v takovém případě se jedná o neplatnost smlouvy absolutní. Žalobkyně sama výslovně navrhuje soudu, aby pro tento případ posoudil věc jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.13. Jelikož úvěrující společnost nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení ZoSÚ, a přesto poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr s úrokem 457,50 % denně a RPSN 4696,71 % ročně (který soud sám o sob