11 C 197/2018-252 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení výživného pro manželku ve výši 35 000 Kč od 16. 10. 2018. Manželství bylo uzavřeno v roce 2012, jedná se o bezdětné manželství. V roce 2015 žalobkyně onkologicky onemocněla a od roku 2017 trpí depresivní poruchou, byl jí přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně, ke dni podání žaloby ve výši 10 121 Kč měsíčně, jiný zdroj příjmů nemá a ani si jej s ohledem na svůj zdravotní zdrav stav opatřit nemůže. Žalovaný v roce 2013 dosahoval čistý příjem roční 374 992 SEK bez poskytovaných diet, ke dni podání žaloby pobíral asi 100 až 120 tisíc čistého měsíčně. Společně již nehospodaří, od 1. 3. 2018 žalovaný nepřispívá žalobkyni ničeho. Odůvodněné potřeby žalobkyně činí především výdaje na léky, které z velké části hradí pojišťovna, dále k tomu běžné věci jako potraviny, ošacení, zhruba 3 000 Kč měsíčně, ale z velké části žalobkyni pomáhají děti. Co se týče jídla, tak děti dělají větší nákup a část z toho žalobkyni ponechají. Žalovaný žije v Polsku, kde pracoval pro svého zaměstnavatele [anonymizována dvě slova], poté se žalobkyně dozvěděla, že již pobírá starobní důchod. 2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. 3. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř.) a dále provedl důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně (§ 131 o. s. ř.). 4. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství dne 9. 11. 2012 před [stát. instituce] (prokázáno oddacím listem ze dne 9. 11. 2012, čl. 3). Žalobkyně je v invalidním důchodu III. stupně (prokázáno posudkem o invaliditě ze dne 9. 4. 2018, [číslo]) a je příjemkyní invalidního důchodu, ke dni 9. 6. 2018 činila jeho výše 10 121 Kč měsíčně (prokázáno rozhodnutím [anonymizováno] ze dne 9. 6. 2018, čl. 207). Žalobkyně bydlí v nájemním bytě na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], [část obce], nájemné činí 15 000 Kč měsíčně a úhrady za služby spojené s užíváním bytu 3 500 Kč (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 2014). Žalobkyně se v roce 2015 léčila na [anonymizována dvě slova] [část obce], dále také v roce 2016 a 2017 (prokázáno lékařskou zprávou ze dne 8. 11. 2017 čl. 211). Dlouhodobě se žalobkyně léčí s těžkou depresivní poruchou (prokázáno lékařskou zprávou ze dne 23. 4. 2019, čl. 213). Žalovaný ke dni 29. 8. 2013 pobíral ročně 394 992 SEK u zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] (prokázáno potvrzením zaměstnavatele ze dne 29. 8. 2013, čl. 212). Žalovaný pobírá důchod z příjmů od května 2019 ve výši 14 175 SEK a prémiový důchod 1 965 SEK, od ledna 2020 důchod z příjmů 14 946 SEK a prémiový důchod 2 080 SEK a od ledna 2021 důchod z příjmů 15 399 SEK a prémiový důchod 2 215 SEK (prokázáno sdělením důchodového úřadu [anonymizováno] ze dne 13. 8. 2021, čl. 156). 6. Z účastnické výpovědi žalobkyně soud zjistil, že manželství dosud trvá, z manželství se nenarodily žádné děti, žalobkyně má dva dospělé syny z předchozího manželství. Do února 2017 manželé vedli společnou domácnost v [obec a číslo], pak se manžel odstěhoval do Polska, adresu jí odmítl sdělit. Žalobkyně pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 11 000 Kč, jiné příjmy nemá, ani majetek vyšší hodnoty. Bydlí v nájemním bytě, včetně služeb platí 17 500 Kč. Na léky vynaloží zhruba 1 000 Kč měsíčně, za jídlo, drogerii a oblečení asi 5 000 Kč měsíčně. Kromě toho jezdí jednou ročně do lázní za cca 15 000 Kč. Rozdíl mezi invalidním důchodem a výdaji platí žalobkyni synové, kteří ji finančně podporují. Manžel pobíral zhruba 150 000 Kč měsíčně, nyní by měl již být ve starobním důchodu. Výši důchodu nezná. Pokud je jí známo, byl vždy zdravý, jeho výdaje jí nejsou známy. 7. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento skutkový závěr: 8. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství v roce 2012. Žalobkyně a žalovaný nebydlí ve společné domácnosti, a to již od roku 2017, žalobkyně v rozhodném období žila v České republice a žalovaný v Polsku. Žalobkyně pobírala invalidní důchod III. stupně ve výši 10 121 Kč měsíčně, její výdaje sestávají z nákladů na bydlení ve výši 18 500 Kč měsíčně, na léky 1 000 Kč měsíčně, potraviny, ošacení a drogerie zhruba 3 000 Kč měsíčně, náklady na lázně činí 15 000 Kč ročně. Rozdíl mezi invalidním důchodem a výdaji žalobkyně platí její synové. Žalovaný pobíral částku 394 992 SEK ročně u zaměstnavatele [anonymizována dvě slova], od května 2019 je v důchodu, kdy pobíral důchod ve výši 16 140 SEK, od ledna 2020 ve výši 17 026 SEK a od ledna 2021 ve výši 17 614 SEK. <b>9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:</b> 10. Jelikož se zde jedná o věc s cizím prvkem, soud se nejprve zabýval tím, zda je příslušný k rozhodnutí o věci. Mezinárodní pravomoc v řízení ve věcech vyživovacích povinností mezi manžely nebo bývalými manžely se dle § 47 odst. 3 zák. o mezinárodním právu soukromém určuje výhradně podle nařízení o výživném č. 4/2009. Podle čl. 3 písm. b) nařízení o výživném č. 4/2009 je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech příslušný soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu – tedy soudy ČR. Vzhledem k tomu, že manžely nebylo určeno rozhodné právo, řídí se vyživovací povinnost manželů dle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu o výživném hraničním určovatelem – práva země místa obvyklého bydliště oprávněné osoby. Soud proto posuzoval věc podle českého práva, neboť obvyklé bydliště žalobkyně (oprávněné) se nachází v ČR. 11. Podle § 697 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů (odst. 1). Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném (odst. 2). Podle § 922 odst. 1 o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. Podle § 913 odst. 1 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 12. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že se žalobkyně domáhá určení výživného pro manželku od 16. 10. 2018 (podání žaloby) ve výši 35 000 Kč měsíčně podle shora citovaného § 697 o. z. Žalobkyně a žalovaný spolu v rozhodném období nesdíleli domácnost (již od roku 2017), žalobkyně žije v nájemním bytě v Praze a žalovaný žije v Polsku. Manželství účastníků bylo uzavřeno 9. 11. 2012, dosud trvá. 13. Manželství jako společenství je založeno na vzájemné pomoci a solidaritě manželů. Smyslem ustanovení o vyživovací povinnosti mezi manžely je zajištění stejné hmotné a kulturní úrovně oběma manželům, kdy vyživovací povinnost mezi manželi trvá po celou dobu trvání manželství. Předpokladem pro uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely je typicky situace, kdy manželé jsou schopni zajišťovat své potřeby, avšak děje se tak v rozdílné míře (sdílení benefitů). V této souvislosti není možné pomíjet obsah právního poměru mezi manžely, tedy plnění povinností a práv, které manželům zákon ukládá. Neplnění některé z povinností však není dostatečným důvodem pro odpírání plnění jiné zákonné povinnosti, např. vyživovací povinnosti. 14. Zákonným kritériem rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely je požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná (§ 697 o. z.). Ve vztahu k požadavku zásadně stejné hmotné a kulturní úrovni Ústavní soud (viz usnesení I. ÚS 2822/16) dovozuje, že„ na požadavek stejného životního standardu obou manželů je nutno pohlížet s určitými korekcemi, když životní úroveň nelze posuzovat toliko ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům, ale je třeba vzít v úvahu všechny majetkové a osobní poměry. Institut výživného mezi manžely pak plní určitou„ dorovnávací“ funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný.“ Pokud však je mezi příjmy manželů i po započtení odůvodněných výdajů obou z nich markantní rozdíl, je zřejmé, že v takovém případě nemůže být hmotná a kulturní úroveň účastníků zásadně stejná (viz Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, § 697). 15. Vymezení stejné hmotné a kulturní úrovně je však obtížné zejména tam, kde spolu manželé nesdílejí rodinnou domácnost. Naplnit abstraktní kritérium zásadně stejné životní úrovně bude proto možné jen s přihlédnutím ke zcela konkrétním poměrům manželů. Žalobkyně v tomto směru své odůvodněné potřeby tvrdila a prokázala, žalovaný nikoli. Žalovaný se k jednání konanému dne 22. 9. 2022 nedostavil, ačkoli k němu byl řádně předvolán, čímž se vzdal nejen své účasti na jednání, ale také možnosti poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v tom směru, jaké jsou jeho životní