17 C 208/2022-103 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se domáhala určení neexistence zástavního práva žalovaného zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] s tím, že je výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku, na kterých vázne zástavní právo žalovaného zapsané v katastru nemovitostí pod [číslo jednací]. Zástavní právo bylo zřízeno na základě smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (nyní [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] and [právnická osoba]) jako zástavní věřitel s [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], jako zástavci (právní předchůdci žalobkyně). Zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky banky ze smlouvy o úvěru na financování nemovitostí. Na základě oznámení banky došlo dne [datum] k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru, což bylo dlužníkovi oznámeno dopisem, který převzal dne [datum]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla zesplatněná pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně sjednaného příslušenství postoupena ve prospěch žalovaného. Z důvodu postoupení pohledávky na žalovaného došlo na základě souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne [datum] ke změně v osobě zástavního věřitele a zápis byl proveden ke dni [datum]. Žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyla do výlučného vlastnictví nemovitosti, čímž vstoupila do pozice zástavce, kdy nemovitosti zajišťovaly pohledávku žalovaného vůči dlužníkovi ze smlouvy o úvěru. Právním titulem pohledávky zajišťované zástavním právem je smlouva o úvěru ze dne [datum]. Promlčecí lhůta u práv z úvěrové smlouvy je čtyřletá. Smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou, jelikož dlužník nebyl podnikatelem (jednalo se o dvě fyzické osoby nepodnikající), a proto se uplatní ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. V čl. XII odst. 3 smlouvy bylo sjednáno prodloužení promlčecí doby práv věřitele vyplývajících ze smlouvy na 10 let. V době uzavření smlouvy o úvěru postihoval občanský zákoník porušení práv spotřebitelů relativní neplatností. Evropská komise v roce [rok] zahájila řízení pro porušení práva proti České republice, neboť dospěla k závěru, že vnitrostátní právní předpisy nejsou v souladu s požadavky směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Na základě novely občanského zákoníku účinné od 1. 8. 2010 došlo k změně relativní neplatnosti ujednání odchylujících se od zákona v neprospěch spotřebitele na absolutní. Žalobkyně odkazuje na judikaturu Soudního dvora, podle které má vnitrostátní soud v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství povinnost zajistit plný účinek norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (rozsudek tzv. Simmenthal II). Dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10, který zdůraznil odpovědnost obecných soudů za náležitou aplikaci práva Evropských společenství, a pokud obecný soud tvrdí, že napadené ustanovení zákona je v rozporu s právem Evropských společenství, tak takové ustanovení neaplikuje. Dle žalobkyně je jednostranné prohlášení spotřebitele o prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s ust. § 55, 56 občanského zákoníku. S ohledem na absolutní neplatnost prohlášení tehdejších spotřebitelů o prodloužení promlčecí doby na deset let je zřejmé, že předmětná pohledávka je promlčená v obecné čtyřleté lhůtě po jejím zesplatnění bankou, tj. [datum]. K promlčení zástavního práva žalobkyně uvedla, že promlčecí doba začala plynout dne [datum] (po zesplatnění pohledávky) a s ohledem na akcesoritu zástavního práva se zástavní právo promlčelo dne [datum] současně se zajištěnou pohledávkou. Žalobkyně uplatnila jako zástavní dlužník vůči žalovanému námitku promlčení. K otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009 a uvedla, že na určení má právní zájem, neboť za dané situace je požadované určení jediným možným prostředkem k tomu, aby bylo dosaženo pevného základu pro právní vztah mezi účastníky řízení, a bude možné provést výmaz neexistujícího práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Žalobkyně dále doplnila, že v mezidobí byla pohledávka pana [celé jméno žalovaného] postoupena v roce 2019 na pana [příjmení] a v tomto období uběhla promlčecí doba. K námitce prodloužení promlčecí doby žalobkyně uvedla, že k jednostrannému prodloužení v neprospěch osoby, která není podnikatele, se automaticky nepřihlíží. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že námitku promlčení považuje za nedůvodnou. Žalovaný je vlastníkem pohledávky z titulu neuhrazeného úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalovaného [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] and [právnická osoba], na základě smlouvy o poskytnutí úvěru. Poskytnutí úvěru bylo současně zajištěné uzavřením notářského zápisu [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [rok] ze dne [datum], obsahujícím dohodu se svolením k vykonatelnosti, jejímž předmětem bylo svolení [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] s výkonem rozhodnutí, nebudou-li dluhy uhrazeny řádně a včas. Smlouva o úvěru byla měněna dodatky, jejichž předmětem byla vždy úprava úrokové sazby, platnosti a výše splátky pro zvolené období. Pan [celé jméno žalovaného] se ocitl v prodlení a přes opakované smírné výzvy k úhradě dluhu nepřistoupil a dne [datum] došlo k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru. K témuž dni se stala pohledávka vykonatelnou. Dle ujednání XII odst. 3 smlouvy o úvěru a čl. 10 všeobecných podmínek došlo na základě dlužníka ve smyslu ust. § 401 obchodního zákoníku k prodloužení promlčecí doby na dobu 10 let. Dle názoru žalovaného se žalobkyně nemůže dovolat ochrany ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení lze použít pouze na ochranu strany, která není podnikatelem. Žalobkyně je obchodní korporací, je podnikatelem a toto právo jí z podstaty věci nepřísluší. Žalobkyně není stranou smlouvy o úvěru, ale pouze nástupcem právního předchůdce, který byl stranou zástavní smlouvy. Z tohoto důvodu se žalobkyně, která je v pozici třetí osoby a navíc podnikatelem, nemůže dovolávat ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele při posuzování platnosti ujednání smlouvy o úvěru. Žalovaný má pochybnosti o správnosti názoru žalobkyně, že by samotné ujednání o prodloužení promlčecí doby vybočovalo z běžných ujednání mezi stranami a toto ustanovení by bylo nutné posuzovat optikou ust. § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v době uzavření smlouvy o úvěru. Občanský zákoník postihoval porušení práv spotřebitelů podle ust. § 56 relativní neplatností a porušení práv spotřebitelů bylo považováno za platné, pokud se jejich porušení spotřebitel v zákonné lhůtě nedovolal. Tvrzená absolutní neplatnost ujednání o prodloužení promlčecí doby není dle názoru žalovaného správná. Úvaha žalobkyně porušuje princip nepravé retroaktivity, přičemž žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06. Žalobkyně si byla vědoma, že nabývá od právního předchůdce nemovitosti zatížené zástavním právem s tím, že se i zavázala právnímu předchůdci, že zajištěnou pohledávku žalovanému uhradí. Žalovaný dále uvádí, že právo dovolat se případné relativní neplatnosti ustanovení úvěrové smlouvy je promlčeno, byť žalobkyně není primárně vůbec stranou, která by se mohla relativní neplatnosti dovolávat, a žalovaný vznesl námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti tvrzené neplatnosti ujednané ve smlouvě o úvěru, k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2076/2013. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje dle § 390 obchodního zákoníku ve čtyřleté promlčecí době. Z důvodu postoupení pohledávky na žalovaného došlo na základě souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ke změně v osobě zástavního věřitele. Žalovaný upozornil žalobkyni jako zástavce vedle uplatnění smluvní pokuty dopisem ze dne [datum] na zamýšlený výkon zástavního práva ve formě prodeje nemovitostí soudním prodejem zástavy. Žalovaný podal u nadepsaného soudu dne [datum] návrh na soudní prodej nemovitostí, které je vedeno pod sp. zn. 24 C 53/2022, v němž bylo dosud nepravomocně rozhodnuto o nařízení prodeje nemovitostí. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Pohledávka dle žalovaného není promlčena, a tím pádem není promlčeno ani zástavní právo zřízené k jejímu zajištění. Námitka promlčení vznesená žalobkyní je dle názoru žalovaného v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, a proto by k ní soud neměl přihlédnout. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 a další judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaná dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 3337/2010 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 17 VSOL 262/2017-56 s tím, že