18 C 167/2011-610 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala prostřednictvím opatrovníka po žalovaných č. 1 a 2 (v předchozí fázi řízení i vůči žalované č. 3) náhrady škody, která jí měla vzniknout prodejem její bytové jednotky v domě [adresa] na [anonymizována dvě slova], [obec a číslo] – [část obce], za cenu neodpovídající tržní hodnotě bytu a z částky, která představuje náhradu škody za uhrazený úrok z prodlení za pozdě zaplacenou daň z převodu nemovitostí vyčíslený Finančním úřadem pro Prahu 1. Podání žaloby opatrovníkem za žalobkyni bylo schváleno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp.zn. 22 P a Nc 299/2011 ze dne 17.8.2012, které nabylo právní moci dne 27.6.2012. Žalobkyně byla již v roce 1991 rozhodnutím [název soudu] omezena ve způsobilosti k právním úkonům a je dosud. Žalovaná č. 1 vykonávala do roku 2009 funkci veřejného opatrovníka žalobkyně jako zaměstnanec žalované č.2, která byla soudem ustanovena jejím opatrovníkem. 2. Žalovaná č. 1 byla rozsudkem [název soudu] ze dne 26. 3. 2015, č. j. 3T 82/2012-836 uznána vinnou přečinem porušení povinností při správě cizího majetku, kterého se měla dopustit tím, že jako zaměstnankyně žalované č. 2 při výkonu funkce veřejného opatrovníka nehájila řádně zájmy žalobkyně a porušila tím svoji povinnost spravovat její majetek, čímž žalobkyni způsobila značnou škodu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla žalobkyně odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. V projednávané věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20.8.2019, č. j. 18 C 167/2011-502, kterým soud I. stupně zamítl žalobu vůči všem žalovaným, neboť neshledal ve věci protiprávní jednání žádné z žalovaných, když úkon spočívající ve směně bytů byl schválen opatrovnickým soudem. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým usnesením ze dne 14. 5. 2020, č. j. 17 Co 371/2019-533. Žalobkyně podala ve věci dovolání, o kterém bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 3688/2020-568 Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí jak Městského soudu v Praze, tak Obvodního soudu pro Prahu 5 v [anonymizováno], kterou byl nárok žalobkyně zamítnut vůči žalované č. 1 a žalované č. 2, přičemž z odůvodnění vyplynulo, že civilní soud je vázán rozhodnutím trestního soudu v otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Předmětem posouzení civilního soudu tedy nemá být to, zda došlo k naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu, nýbrž pouze otázka, zda za škodu odpovídá žalovaná č. 2, jako zaměstnavatel žalované č. 1, nebo zda došlo k excesu žalované č. 1 a ta odpovídá za škodu samostatně. 4. Soud s ohledem na shora vyložené vycházel z toho, že není pochyb o protiprávním jednání žalované č. 1, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody a o zavinění žalované č.1, neboť jak soud prvého stupně, tak soud odvolací shledaly v rámci trestního řízení na straně žalované č. 1 nepřímý úmysl, Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení shledal dokonce úmysl přímý. 5. Soud se proto v další fázi řízení zabýval tím, zda za způsobenou škodu odpovídá žalovaná č. 2 jako zaměstnavatel žalované č. 1, či zda se žalovaná č. 1 dopustila excesu a tudíž je odpovědná za vzniklou škodu sama. <b>6. Žalobkyně se tedy podanou žalobou domáhala po žalovaných č. 1 a 2 společně a nerozdílně zaplacení částky ve výši 5 209 052 Kč s příslušenstvím.</b> 7. Žalovaná č. 1 s žalobou nesouhlasila a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta, neboť není v tomto řízení pasivně věcně legitimována. V tomto případě je podle ní dána maximálně odpovědnost zaměstnavatele, nikoli zaměstnance. Žalobkyně vyvozuje odpovědnost žalované č.1 za způsobenou škodu pouze z toho, že předmětná škodní událost, tedy směna bytu na [obec a číslo] za družstevní podíl v bytovém družstvu v [obec], jejichž hodnota měla být vůči sobě ve vzájemném nepoměru, byla vyhodnocena jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku a žalovaná č.1 byla za tento trestný čin odsouzena v trestním řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. 3T 82/2012. To, že jednání zaměstnance bylo vyhodnoceno jako trestný čin, však automaticky neznamená, že se jedná zároveň o exces zakládající odpovědnost za způsobenou škodu. Pokud totiž došlo ke spáchání trestného činu v rámci plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatele, může za způsobenou škodu odpovídat jedině sám zaměstnavatel. Žalobkyně neprokazuje, že se žalovaná č. 1 dopustila excesu z plnění svých pracovních povinností, ani neuvádí, v čem by tento exces měl konkrétně spočívat. Žalovaná č. 1 byla dlouholetou a vždy výborně pracovně hodnocenou zaměstnankyní odboru sociální péče a zdravotnictví [anonymizována tři slova] [obec a číslo], která své povinnosti plnila řádně a s nadstandardní mírou péče o opatrované osoby. Snažila se přitom co možná nejvíce vycházet vstříc i projeveným přáním samotných opatrovanců, což byl ostatně i případ žalobkyně, která sama projevila přání přestěhovat se do [obec] a prvá žalovaná se pouze snažila dle svého nejlepšího vědomí a svědomí nejlepším možným způsobem zajistit splnění tohoto přání. Z tohoto důvodu bylo nejprve přikročeno k výhodnému odkoupení předmětného značně zanedbaného a zdevastovaného bytu na [obec a číslo], ve kterém žalobkyně bydlela v nájmu, a to od [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] za cenu 596 710 Kč. Jediným důvodem pro odkup tohoto nevyhovujícího bytu bylo to, aby mohl být tento byt vyměněn za jiný vyhovující byt v [obec], neboť žalobkyně sama neměla dostatek finančních prostředků k tomu, aby si odpovídající bydlení v [obec] zajistila přímo. Následně došlo k výměně předmětného bytu na [obec a číslo] za byt v [obec], respektive za družstevní podíl, se kterým se váže právo užívání tohoto bytu. Tento právní úkon, který představuje škodní událost, byl dokončen až schválením ze strany opatrovnického soudu, a to rozsudkem [název soudu]. Dle zákona by se k předmětnému právnímu úkonu vůbec nepřihlíželo, nebýt posouzení a schválení ze strany opatrovnického soudu, který vyhodnotil, že navrhovaná směna bytu je v zájmu opatrovankyně a nedojde tím k jejímu poškození. Žalovaná č. 1 v žádném případě neměla v úmyslu žalobkyni jakkoli poškodit. Žalovaná č. 1 se při zařizování celé směny se snažila jednat s maximálním ohledem na oprávněné zájmy žalobkyně. Žalovaná č. 1 neporušila žádné pracovní povinnosti. Kromě uvedeného žalovaná č. 1 vznesla námitku promlčení. <b>8. Ze všech shora uvedených důvodů navrhla žalovaná č. 1, aby byla žaloba ve vztahu k žalované č. 1 zamítnuta.</b> 9. Žalovaná č. 2 rovněž nároky žalobkyně zcela neuznala. Uvedla, že odpovědnost žalované č. 2 nebyla v řízení prokázána. Žalovaná č. 1 se dopustila excesu, za který byla také pravomocně odsouzena v trestním řízení, přičemž v trestním řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalovaná č.2 jakkoli na spáchání trestného činu žalované č. 1 podílela. V projednávaném případě nešlo o běžný úkon zaměstnance jako opatrovníka, nýbrž o mimořádný úkon, který bylo nutné schválit opatrovnickým soudem. Žalovaná č. 1 vykonávala své povinnosti v běžných záležitostech řádně, avšak tuto konkrétní věc měla konzultovat s nadřízeným či jiným oddělením žalované č. 2, pokud nebyla na ekonomickou úvahu ve věci výměny nemovitostí dostatečně právně či ekonomicky vzdělána. Jednáním žalované č. 1 došlo k obohacení třetí osoby, konkrétně [právnická osoba], což je jedním z předpokladů vzniku excesu, podle přesvědčení žalované č.2 muselo být totiž i laikovi zřejmé, že hodnota bytu v [obec] na [anonymizována dvě slova] a hodnota družstevního bytu v [obec] není ekonomicky srovnatelná a již z tohoto faktu lze exces na straně žalované č. 1 dovodit. Žalovaná č. 2 navíc namítala promlčení nároku žalobkyně. <b>10. S ohledem na výše uvedené navrhla také žalovaná č. 2, aby byla žaloba ve vztahu k žalované č. 2 zamítnuta.</b> 11. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř.) a dále v řízení vyslechl svědky [příjmení] [jméno] [jméno], opakovaně PhDr. [jméno] [příjmení] a také svědkyni [jméno] [příjmení] (ustanovení § 126 o. s. ř.). Potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí. <b>12. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:</b> 13. Rozhodnutím [název soudu] ze dne 10. 4. 2009, č. j. 0 P 533/2008-73, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2009, bylo opatrovníkem žalobkyně ustanoveno [územní celek]. Žalovaná č. 2 byla tímto usnesením současně funkce opatrovníka žalobkyně zproštěna (prokázáno usnesením [název soudu] ze dne 10. 4. 2009, č. j. 0 P533/2008-73, č. l. 24). 14. Žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu [obec] ze dne 21. 4. 2010 omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopná činit jiné právní úkony než právní úkony s okamžitým plněním, jejichž majetková hodnota nepřevyšuje 200 Kč, a nakládat s majetkem, jehož hodnota nepřev