5 C 192/2023-300 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 6. 2023 se žalobce domáhal zrušení nálezu finančního arbitra ze dne 25. 1. 2023 a navazujícího rozhodnutí o námitkách. Tvrdil, že postup finančního arbitra byl nezákonný, zejména požadavek na tříměsíční dokládání stálosti příjmů, který podle něj nemá oporu v žádném právním předpisu. Zdůraznil, že § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je formulován vágně a neobsahuje taxativní výčet informací ani způsob jejich ověřování, což potvrzuje i směrnice 2008/48/ES a judikatura Soudního dvora EU. Podle žalobce zákon poskytovateli ponechává prostor pro uvážení, zda má k dispozici dostatečné podklady pro posouzení úvěruschopnosti. Žalobce uvedl, že před uzavřením smluv provedl individuální posouzení schopnosti žalované splácet úvěry na základě výplatních pásek, výpisů z účtu, lustrace v nebankovním registru, insolvenčním a exekučním rejstříku, doplněné čestným prohlášením žalované. Ověřoval příjmy i základní výdaje, přičemž postupoval podle metodiky schválené Českou národní bankou a v souladu s principem přiměřenosti – rozsah prověřování odpovídal výši poskytovaných úvěrů (v řádu tisíců až desítek tisíc Kč). Zdůraznil, že žalovaná měla stabilní příjem, nebyla vedena v registrech dlužníků a všechny úvěry řádně splatila, což podle žalobce potvrzuje, že úvěruschopnost byla posouzena správně. Opřel se o judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 1819/2023), která zdůrazňuje materiální přístup spočívající v tom, že neplatnost smlouvy nelze založit jen na formálním nedostatku v procesu posouzení, ale pouze tehdy, pokud by při řádném postupu vyšlo najevo, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Žalobce tvrdí, že taková situace nenastala, neboť žalovaná úvěry splatila bez prodlení. Dále poukázal na evropské pokyny EBA a rozhodnutí Soudního dvora EU, podle nichž není povinnost systematicky ověřovat všechny údaje, ale postupovat přiměřeně okolnostem. Zdůraznil, že jeho postup byl lege artis a v souladu s regulatorními požadavky.Na závěr žalobce uvedl, že sankce v podobě neplatnosti smlouvy je ultima ratio a nelze ji aplikovat v případě, kdy účel zákona – ochrana spotřebitele před nadměrným zadlužením – byl naplněn. Navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí finančního arbitra a žalobě plně vyhověl.2. Žalovaná se podané žalobě bránila, když tvrdila, že úvěrové smlouvy uzavřené se žalobkyní jsou absolutně neplatné. Podle žalované žalobkyně porušila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smluv řádně neposoudila její úvěruschopnost na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Zdůraznila, že žalobkyně postupovala mechanicky, spokojila se s formálním předložením výplatní pásky, ignorovala další závazky, záznamy v bankovních registrech, centrální evidenci exekucí i skutečnost, že žalovaná není vlastníkem nemovitosti, kde má bydliště. Podle žalované žalobkyně rezignovala na zjištění výdajů, nezkoumala náklady na bydlení ani jiné pravidelné výdaje, a tím vystavila žalovanou riziku dluhové spirály. Žalovaná odmítla argument žalobkyně, že řádné posouzení úvěruschopnosti lze dovodit z toho, že úvěry byly splaceny. Uvedla, že splácení úvěru nemůže zhojit porušení povinnosti poskytovatele, protože smyslem zákonné úpravy je prevence před nadměrným zadlužováním a ochranou spotřebitele před úpadkem. Sankcí za porušení této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy bez ohledu na následné plnění. Žalovaná rovněž odmítla tvrzení o zneužití práva, když poukázala na to, že využila zákonných prostředků k ochraně svých práv, zatímco žalobkyně jako profesionál vědomě porušila zákon. Ve své obraně žalovaná odkázala na nález finančního arbitra, který konstatoval, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, a na rozhodnutí České národní banky, jež žalobkyni sankcionovalo za poskytování úvěrů bez řádného posouzení úvěruschopnosti. Argumenty žalobkyně opírající se o evropskou směrnici CCD či Pokyny EBA podle žalované na závěru o neplatnosti smluv nic nemění, naopak z těchto pokynů vyplývá povinnost věřitele zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje a další finanční závazky spotřebitele.3. Finanční arbitr ve svém stanovisku zdůraznil, že žalobce jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů porušil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí před uzavřením smluv. Arbitr uvedl, že žalobce měl povinnost zjistit příjmy a výdaje žalované na základě věrohodných podkladů a tato tvrzení ověřit, nikoli se spoléhat na její prohlášení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce vycházel převážně z výplatních pásek, které obsahovaly i nenárokové složky (prémie, odměny), aniž by ověřil jejich stálost. Nezohlednil ani další závazky žalované, ačkoli měl k dispozici výpisy z účtu, z nichž bylo patrné, že žalovaná měla nízké či záporné zůstatky a další úvěrové povinnosti vůči jiným společnostem. Žalobce navíc ignoroval záznamy z registrů, které obsahovaly desítky negativních údajů včetně exekucí, a neověřil skutečné náklady na bydlení, přestože žalovaná bydlela v obecním bytě, nikoli ve vlastním, jak žalobce tvrdil. Arbitr odmítl argument žalobce, že splácení úvěrů prokazuje řádné posouzení úvěruschopnosti. Podle něj skutečnost, že spotřebitel závazek uhradí, nemůže zhojit vadný postup poskytovatele, protože zákon vyžaduje posouzení schopnosti splácet před uzavřením smlouvy. Sankcí za porušení této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z ustálené judikatury. Arbitr zdůraznil, že poskytovatel musí disponovat podklady umožňujícími důvodně vyloučit pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet, což žalobce neučinil. Ve svém vyjádření arbitr odkázal i na rozhodnutí České národní banky z ledna 2023, potvrzené Městským soudem v Praze, podle něhož žalobce opakovaně poskytoval úvěry bez řádného posouzení úvěruschopnosti. Tyto závěry korespondují se zjištěními arbitra v projednávané věci. Arbitr také odmítl tvrzení žalobce o zneužití práva ze strany žalované – uplatnění nároků vyplývajících z neplatnosti smluv je podle něj zákonem předvídané a nelze je považovat za protiprávní. Závěrem arbitr konstatoval, že neplatnost smluv způsobilo jednání žalobce, nikoli žalované, a že jeho rozhodnutí vycházelo z pečlivého posouzení všech podkladů, právní úpravy i relevantní judikatury.4. Soud dospěl k závěru, že žaloba v projednávané věci byla podána včas (§ 247 odst. 1 o.s.ř.) osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 o.s.ř.) po vyčerpání všech opravných prostředků (§ 247 odst. 2 o.s.ř.), žalobu projednal v mezích, v nichž se žalobce domáhal projednání věci před soudem (§ 250f odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že finanční arbitr rozhodl o sporu správně, žaloba je proto nedůvodná, a rozhodl, jak ve výroku tohoto rozsudku uvedeno (§ 250i o.s.ř.), tedy žalobu žalobce zamítl. Soud při dokazování vyšel primárně z dokazování provedeného v řízení před finančním arbitrem, když ve smyslu ust. § 250e odst. 2 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění správního orgánu.5. Ze spisu Finančního arbitra sp. zn. , Anonymizováno, tak má soud za prokázáno, že řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne 1. 4. 2021 na návrh , Jméno žalované, proti instituci , Jméno žalobkyně, . Navrhovatelka se původně domáhala určení neplatnosti sedmnácti smluv o úvěru a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 78.764 Kč. Dne 9. 4. 2022 vzala návrh zpět v části týkající se smlouvy č. , hodnota, ze dne 7. 12. 2020 a upravila požadavek na vydání bezdůvodného obohacení na částku 86.764 Kč. Finanční arbitr usnesením ze dne 19. 4. 2022 řízení v této části zastavil a potvrdil nový předmět sporu. Z důkazů předložených stranami finanční arbitr dovodil, že instituce před uzavřením smluv o úvěru nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti navrhovatelky, čímž porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvy o úvěru jsou proto absolutně neplatné. Arbitr rozhodl nálezem ze dne 25. 1. 2023 tak, že Instituce je povinna zaplatit navrhovatelce částku 86.764 Kč (bezdůvodné obohacení), návrh na určení neplatnosti smluv zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu a instituci uložil sankci 15.000 Kč podle § 17a zákona o finančním arbitrovi. Námitky instituce proti nálezu byly rozhodnutím ze dne 21. 4. 2023 zamítnuty a nález byl potvrzen; rozhodnutí nabylo právní moci. (viz spis , Anonymizováno, , zejm. pak Návrh na zahájení řízení ze dne 1. 4. 2021, č. j. , Anonymizováno, , Doplnění návrhu ze dne 21. 4. 2021, Vyjádření instituce ze dne 27. 4. 2021, včetně příloh, Výzva k odstranění nedostatku návrhu ze dne 2. 6. 2021, Sdělení navrhovatelky ze dne 16. 6. 2021, Předběžné právní posouzení ze dne 26. 10. 2021, Vyjádření k předběžnému právnímu posouzení ze dne 11. 11. 2021, včetně příloh, Výzva ke smírnému řešení sporu ze dne 15. 3. 2022, Vyjádření instituce ze dne 30. 3. 2022, Výzva k částečnému zpětvzetí návrhu ze dne 4. 4. 2022, Částečné zpětvzetí návrhu ze dne 9. 4. 2022, včetně příloh, Usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 19. 4. 2022, Výzva k seznám