Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 22. 10. 2015 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Následně dne 7. 5. 2019 účastníci uzavřeli dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, jehož předmětem bylo poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 12 000 Kč. Po splnění smluvních podmínek byl žalovanému dne 8. 5. 2019 kontokorent schválen a umožněno jeho čerpání na uvedeném účtu. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, v důsledku čehož mu byl kontokorent zablokován a následně dne 2. 2. 2026 zesplatněn. Ke dni zesplatnění byla pohledávka tvořena nesplacenou jistinou kontokorentu ve výši 12 000 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z kontokorentu ve výši 575,17 Kč. Žalobkyně proto požadovala zaplacení jistiny 12 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 575,17 Kč od 1. 11. 2025 do 1. 2. 2026, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 2. 2026 do 1. 3. 2026, smluvního úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 3. 2026 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 12 000 Kč od 12. 2. 2026 do zaplacení. Žalobkyně současně uvedla, že žalovaný porušil své smluvní povinnosti i ve vztahu k běžnému účtu, kdy se žalovaný zavázal disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku, udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby, a pokud se dostane do minusu, zaplatit příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude vyzván. Žalovaný se však na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 72,20 Kč, který žalobkyni neuhradil. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, ač byl i předžalobně upomenut.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil, z jednání se neomluvil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž žalobkyně, která se z jednání omluvila, souhlasila, aby soud jednal a rozhodl bez její přítomnosti.3. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.4. Žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 22. 10. 2015 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal udržovat na účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané odchozí úhrady, přičemž pokud by se žalovaný dostal do minusu, byl povinen dluh zaplatit nejpozději pět pracovních dnů poté, co jej k tomuto žalobkyně vyzve (rámcová smlouva ze dne 22. 10. 2015, obchodní podmínky, ceník). Dne 7. 5. 2019 účastníci uzavřeli dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, na jehož základě byl žalovanému poskytnut kontokorent k uvedenému běžnému účtu s úvěrovým rámcem 12 000 Kč. Kontokorent byl sjednán s možností přečerpání běžného účtu na dobu neurčitou, přičemž sjednaná úroková sazba činila 18,9 % ročně. Splácení mělo probíhat průběžně každým připsáním peněžních prostředků na běžný účet, přičemž žalovaný byl povinen kontokorent alespoň jednou ročně zcela splatit tak, aby se účet dostal do kladného zůstatku (dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, formulář pro standardní informace, podmínky pro používání kontokorentu). Žalobkyně před poskytnutím kontokorentu zkoumala a posoudila úvěruschopnost žalovaného (potvrzení o prověření úvěruschopnosti, úvěrová zpráva, výpisy z účtu žalovaného). Žalovaný kontokorent čerpal. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu vyplývá, že ke dni zesplatnění činila nesplacená jistina 12 000 Kč a nesplacený kapitalizovaný úrok 575,17 Kč (přehled čerpání a splacení). Protože žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, žalobkyně kontokorent zablokovala a ke dni 2. 2. 2026 zesplatnila, kdy zároveň žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky (výzva k zaplacení ze dne 2. 2. 2026). Na běžném účtu žalovaného byl evidován nepovolený debet, který činil 72,20 Kč (výpis z běžného účtu žalovaného), pročež žalobkyně současně vyzvala žalovaného i k jeho úhradě (výzva k zaplacení ze dne 2. 2. 2026).5. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně žalovanému zřídila běžný účet, kdy se žalovaný zavázal udržovat na účtu dostatek finančních prostředků, přičemž se dostal do nepovoleného debetu ve výši 72,20 Kč. Žalobkyně dále poskytla žalovanému kontokorentní úvěr do výši 12 000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím svého běžného účtu a který se zavázal spolu s příslušenstvím splácet průběžně prostřednictvím příchozích plateb na svůj běžný účet. Žalovaný kontokorent čerpal, avšak své smluvní povinnosti řádně neplnil, pročež žalobkyně kontokorent zesplatnila. Ke dni zesplatnění, tj. 2. 2. 2026, činila nesplacená jistina 12 000 Kč a dlužné smluvní úroky 575,17 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím kontokorentu ze strany žalobkyně prověřována, a to zejména na základě údajů poskytnutých žalovaným, ověřením jeho příjmů a výdajů a údajů z registrů. Na základě těchto zjištění žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že se jednalo o kontokorent s relativně nízkým úvěrovým rámcem ve výši 12 000 Kč a že žalovaný tento produkt po řadu let využíval a splácel, přičemž k zesplatnění došlo až v roce 2026.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl. Na základě shora provedených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba na zaplacení žalované částky byla podána po právu. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o účtu ve smyslu § 2662 a násl. o. z., na základě které se žalobkyně zavázala zřídit a vést běžný účet pro žalovaného a žalovaný se zavázal, že bude s penězi na účtu disponovat jen do výše dostupného zůstatku. Žalovaný se však dostal do nepovoleného debetu v částce 72,20 Kč. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z. ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky a žalovaný se je zavázal spolu s příslušenstvím splácet průběžně prostřednictvím příchozích plateb na svůj běžný účet. Žalovaný však své smluvní povinnosti řádně neplnil. Vzhledem k tomu žalobkyně úvěr ke dni 2. 2. 2026 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek. V řízení bylo také prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala a posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud pak vzal za zjištěné, že žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by nárok žalobkyně jakkoliv zpochybnil. Vzhledem k uvedenému rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, když s ohledem k prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu dle § 1970 o. z. současně rozhodl o příslušenství pohledávky, které je tvořeno zákonným úrokem z prodlení, jehož výše je stanovena v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a dále sjednaným smluvním úrokem.9. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalobkyni v souladu s § 137 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 000 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za úkon vyjádření ze dne 12. 6. 2026, neboť tvrzení v něm uvedená měla být již součástí samotné žaloby.10. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.