Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 3. 12. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná spolu s poplatkem ve výši 6 000 Kč splatit ve 3 měsíčních splátkách do 6. 3. 2025, což však porušila. Žalovaná žalobkyni uhradila pouze částku 5 305 Kč.2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uvedla, že svůj dluh uznává, kdy byla a stále je ve velmi špatné finanční situaci. Žalovaná vzhledem k tomuto navrhla, aby jí bylo umožněno uhradit dluh ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně.4. Žalobkyně souhlasila s úhradou pohledávky formou měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek při zpoždění, byť jen s jednou splátkou.5. Žalobkyně i žalovaná se z nařízeného jednání omluvily, proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.6. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.7. Žalobkyně se žalovanou dne 3. 12. 2024 uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná spolu s poplatkem ve výši 6 000 Kč splatit ve 3 měsíčních splátkách po 5 333 Kč, resp. 5 333 Kč pro 1. dvě splátky, 5 334 Kč pro 3. splátku (smlouva o zápůjčce ze dne 3. 12. 2024, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, provedení platby dne 3. 12. 2024). Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas. Žalobkyně žalovanou marně vyzývala k úhradě dlužných splátek a následně úvěr ke dni 5. 2. 2025 zesplatnila a dále opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky (upomínky ze dne 6. 1. 2025, 14. 2. 2025 a 17. 1. 2025, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne, Anonymizováno, 5. 2. 2025, předžalobní výzva ze dne 17. 3. 2026 včetně podacího archu).8. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně prověřována.9. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 9. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).10. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.11. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.12. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Dle § 99 odst. 1 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle odst. 2 soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.15. Dle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Dle odst. 2 rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).16. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.17. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).18. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.19. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná svůj dluh vůči žalobkyni uznala, soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 1 o. s. ř. Dle § 153a odst. 2 o. s. ř. nelze rozsudek pro uznání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, kdy dle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. V daném případě soud dospěl k závěru, že rozsudek pro uznání vydat nelze. Jde-li o nárok ze spotřebitelské smlouvy, procesní uznání žalované nezbavuje soud povinnosti posoudit, zda přiznání žalobou požadovaného plnění neodporuje ustanovením právních předpisů na ochranu spotřebitele. Žalobkyně v předmětné věci nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že řádně posoudila úvěruschopnost žalované tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Procesní uznání nároku žalovanou tak nemůže založit právo žalobkyně na plnění, které jí podle právní úpravy nenáleží. Především nemůže zhojit neplatnost smlouvy ani založit nárok na smlouvou požadované příslušenství, jehož právním důvodem měla být neplatná smlouva. V tomto rozsahu by případný smír účastníků odporoval právním předpisům, a nemohl by proto být dle § 99 odst. 2 o. s. ř. schválen. Z téhož důvodu nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 1 a 2 o. s. ř.20. Na základě provedeného dokazování tedy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to pouze co do části jistiny ve výši 4 695 Kč.21. Soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla částku 10 000 Kč, přičemž dle nezpochybněných tvrzení žalobkyně žalovaná na tuto částku uhradila pouze 5 305 Kč. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit dosud nesplacenou část poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, tj. částku 4 695 Kč.22. Dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 4 695 Kč soud uložil žalované zaplatit ve splátkách v souladu s § 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř., neboť žalovaná projevila vůli svůj dluh uhradit, nicméně s ohledem na její finanční situaci požádala o splátkový kalendář. Soud tak rozhodl o hrazení dluhu formou měsíčních splátek po 1 000 Kč, přičemž poslední splátka bude pouze ve výši 695 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci. Při určení výše měsíčních splátek soud vycházel z návrhu žalované, se kterým žalobkyně souhlasila.23. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tak přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 189 Kč. Náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 450 Kč za jeden úkon (vyjádření žalované ze dne 2. 8. 2026) dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud podotýká, že paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznával § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024), účastníku zastoupenému advokátem. Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší je ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Úspěch žalované s ohledem na výši žalované částky činí zaokrouhleně 71 %, neúspěch 29 %, odečtením úspěchu žalované od jejího neúspěchu činí rozdíl 42 %, tedy z částky 450 Kč se jedná o částku 189 Kč. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní podle § 160 odst. l věta prvá o. s. ř.