31 C 87/2026-11 – Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím s odůvodněním, že dne byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, s tím, že se zavázal splácet jej spolu s úrokem z poskytnutí úvěru ve výši 1,016 denně (tedy 370,84 % ročně), se splatností první splátky dne , datum, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, k poskytnutí úvěru došlo , datum, . Schopnost žalovaného řádně splácet úvěr byla žalobkyní prověřena podle interní metodiky schválené ČNB, žalobkyně nahlédla do databází CNCB (NRKI a BRKI registry), dále do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaný byl a je schopen své závazky splácet. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného prostřednictvím licence AISP – Account Information , právnická osoba, (Poskytovatel služby informování o platebním účtu), kdy na základě souhlasu žalovaného poskytuje třetí strana (banka či jiná finanční instituce) informace o platebním účtu a transakcích, které jsou vykonané na účtech žalovaného. Žalobkyně dále vycházela z předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících pravidelný příjem ve výši , částka, . Žalovaný nesplatil úvěr řádně a včas a dostal se do prodlení. Žalovaný na úvěr splatil dne , datum, částku , částka, . Žalovaná částka představuje částku , částka, jako jistinu, poplatek za vyplacení tranší ve výši , částka, , poplatek ve výši , částka, za službu “Presto” A smluvní úrok ve výši , částka, .2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o.s.ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř.. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v návrhu a žalovaný se v uvedené lhůtě nevyjádřil. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o.s.ř. soud postupoval podle § 101 odst. 4 o.s.ř. a vynesl rozsudek bez nařízeného jednání.4. Na základě listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav:5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše , částka, a žalovaný splatí úvěr do , datum, včetně úroku a poplatků. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský, bezúčelový, roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 2 052,99 %, úroková sazba byla sjednána ve výši 1,016 % denně, tedy 370,84 % ročně. Žalovaný zaplatil na úvěr částku , částka, (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ).6. Žalobkyně poukázala dne , datum, na účet žalovaného částku , částka, (zjištěno z přehledu bankovních transakcí).7. Výše úroku požadovaného bankami při poskytování nových spotřebitelských úvěrů v období únor 2025 činila 8,28 % ročně (zjištěno z výpisu z databáze ČNB ARAD).8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl právní vztah založený smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně dle smluvního ujednání žalovanému úvěr ve výši , částka, skutečně poskytla, avšak žalovaný se dostal do prodlení s jeho splácením. Následně byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 o.z.13. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaným si v uzavřené úvěrové smlouvě ujednali úrok ve výši 1,016 % denně, tedy 370,84 % ročně. Tuto výši je nutno poměřovat hledisky významnými pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy.14. Již v poměru k právní úpravě účinné před , datum, vytyčil tato hlediska Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Na tomto stanovisku setrvává Nejvyšší soud i nadále – viz např. , spisová značka, : V rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby smluveného úroku je potřeba vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétních smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4084/12).15. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů domácnostem na spotřebu bez účelového určení v období únor 2025, kdy došlo k podpisu úvěrové smlouvy, činila 370,84 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si žalobkyně a žalovaný ujednali úrok více než 40x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku se ocitlo v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží