14 C 202/2022-166 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou podanou soudu dne 21. 6. 2022 se žalobkyně domáhala na prvé žalované (původně , právnická osoba, , IČO , IČO, , po připuštění záměny , Jméno žalované, ., IČO , IČO žalované, ) a druhé žalované, aby jí společně a nerozdílně zaplatily částku 1 519 233 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody s odůvodněním, že škoda je tvořena částkami vyplacenými žalobkyní v letech 2014-2020 právnímu předchůdci prvé žalované a nájemci druhé žalované na základě zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen ZOPK), když žalobkyně shora uvedenou částku vyplatila jako újmu za ztížení hospodaření na pozemcích v překryvu s Národní přírodní rezervací , adresa, , a to v souladu se ustanovením § 58 ZOPK. Žalobkyni škoda vznikla v důsledku jednání druhé žalované, která předmětné pozemky v překryvu s přírodní rezervací dne 27. 12. 2011 prodala právnímu předchůdci prvé žalované, aniž by je předtím nabídla státu v souladu s ustanovením § 61 odst. 1 ZOPK. Stát přitom o pozemky zájem měl a na své předkupní právo druhou žalovanou upozorňoval. Také právní předchůdkyně prvé žalované, která pozemky od druhé žalované zakoupila, je následně státu odmítla prodat. Žalobkyně přes uvedené protiprávní jednání právní předchůdkyně prvé žalované a druhé žalované byla nucena jednat podle zákona a vyplácet vlastníkovi předmětných pozemků, respektive jeho nájemci, náhradu za ztížení hospodaření podle § 58 ZOPK, a to až do doby, kdy bylo rozsudkem Okresního soudu v Mostě, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem, pravomocně rozhodnuto, že se nahrazuje projev vůle právní předchůdkyně prvé žalované uzavřít kupní smlouvu o převodu pozemků na žalobkyni. Vlastnické právo ve prospěch žalobkyně bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinky od 25. 3. 2022.2. Druhá žalovaná nárok uplatněný žalobou zcela neuznala a navrhla její zamítnutí, namítala absenci (resp. přerušení) příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným porušením zákonné povinnosti druhou žalovanou a vznikem žalobkyní tvrzené škody s argumentací, že i kdyby druhá žalovaná porušila zákonné předkupní právo žalobkyně, nebyla by zde dostatečná příčinná souvislost mezi tímto porušením zákonného předkupního práva a škodou, která měla žalobkyni vzniknout vyplacením náhrady podle § 58 ZOPK, když druhá žalovaná po převodu dotčených pozemků na právní předchůdkyni prvé žalované žalobkyni o žádnou takovou náhradu nežádala ani žádnou takovou náhradu od žalobkyně neobdržela, druhá žalovaná neměla žádný vliv na to, zda a v jakém rozsahu právní předchůdkyně prvé žalované či dokonce třetí osoba, odvozující své právo od prvé žalované, o náhradu podle § 58 ZOPK požádá. Podle druhé žalované nemůže jít k její tíži případné jednání právní předchůdkyně prvé žalované či dokonce třetí osoby, odvozující své právo od právní předchůdkyně prvé žalované, okolnosti podání žádostí o náhradu podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny a případné vyplácení takových náhrad byly a jsou ohledně předmětných pozemků zcela mimo vliv druhé žalované. Druhá žalovaná dále namítala, že i kdyby k porušení zákonného předkupního práva druhou žalovanou došlo, neznamená to, že žalobkyně byla připravena pozemky od druhé žalované koupit, neboť v dopisu žalobkyně ze dne 08. 11. 2011, žalobkyně pouze uvedla, že se bude bránit převodu pozemků námitkou neplatnosti; nikterak však nemluví o tom, že by hodlala využít svého předkupního práva, tedy včas v zákonné lhůtě akceptovat nabídku druhé žalované na koupi pozemků, když žaloby na nahrazení projevu vůle právní předchůdkyně prvé žalované podala žalobkyně v roce 2014, tedy téměř o tři roky později, než byla uzavřena kupní smlouva mezi druhou žalovanou a právní předchůdkyní prvé žalované. Druhá žalovaná dále namítala porušení prevenční povinnosti žalobkyní tím, že pokud byla žalobkyně, jak tvrdí, od počátku přesvědčena, že převod pozemků mezi žalovanou č. 2 a právní předchůdkyní prvé žalované nebyl po právu, je zjevným porušením této prevenční povinnosti, že přesto právní předchůdkyni prvé žalované a třetí osobě odvozující svá práva od právní předchůdkyně prvé žalované náhradu podle § 58 ZOPK vyplácela. Druhá žalovaná dále namítala, že ke vzniku tvrzené škody nedošlo, neboť by ji za dobu, kdy by byla vlastníkem těchto pozemků, tížily náklady spojené s hospodařením na těchto pozemcích, respektive i jí by vznikla újma daná tím, že hospodaření s pozemky je omezeno existencí národní přírodní rezervace a žalobkyně tak sice vynaložila náklady na výplatu náhrady, na straně druhé však ušetřila tím, že nemusela vynakládat náklady spojené s vlastnictvím těchto pozemků, a tím, že její hospodaření nebylo ztíženo existencí národní přírodní rezervace, z čehož je třeba dovodit, že žalobkyni ani žádná škoda ve smyslu újmy na majetku (snížení majetku) nevznikla. Druhá žalovaná dále namítla promlčení celého žalobou uplatněného nároku, když nárok na náhradu škody odvozovaný přinejmenším z náhrady vyplacené do roku 2019 včetně je již promlčen.3. Rovněž právní předchůdkyně prvé žalované nárok uplatněný žalobou zcela neuznala a navrhla její zamítnutí, argumentovala tím, že závěry pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 8. 2020, č. j. 16 C 528/2014-246, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 10 Co 19/2021-296, mohou být přehodnoceny v důsledku podaného dovolání. Právní předchůdkyně prvé žalované dále učinila sporným tvrzení žalobkyně, že žalobkyně svým dopisem ze dne 8. 11. 2011 upozornila na předkupní právo podle ustanovení § 61 ZOPK obě žalované, neboť tento dopis byl adresován pouze žalované č. 2, kdy žalobkyně v dopise uvedla, že pokud dojde k porušení předkupního práva státu, bude možné bránit se převodu Pozemků námitkou neplatnosti. V žádném případě v něm tak žalobkyně netvrdila, že pokud by jí nabídka byla učiněna, žalobkyně by ji akceptovala. To, že by došlo k akceptaci nabídky, nevyplývá ani z toho, že se žalobkyně měla na jednání, které se konalo dne 20. 8. 2012 (rozhodně tedy nikoli ihned, jak tvrdí žalobkyně, když již ke dni 10. 1. 2012 byla žalovaná č. 1 v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník veškerých pozemků, resp. pozemků, z nichž byly pozemky později odděleny) domáhat vydání pozemků (což ze zápisu z tohoto jednání nijak neplyne). Předmětné žaloby, jimiž se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle právní předchůdkyně prvé žalované směřujícího k převodu pozemků, byly podány u příslušných soudů až v prosinci 2014, tedy bezmála po třech letech poté, co spolu žalované uzavřely předmětné kupní smlouvy, a podle právní předchůdkyně prvé žalované je tak zjevné, že by žalobkyně ve lhůtě 60 dnů ode dne učinění nabídky druhé žalované na odkoupení pozemků závazný zájem ke koupi Pozemků ve smyslu ustanovení § 61 ZOPK neprojevila, čehož žalovaná č. 1 dovozovala, že i pokud by tedy druhá žalovaná nabídla pozemky orgánu ochrany přírody ke koupi, jejich vlastníkem by se následně stala právní předchůdkyně prvé žalované, pročež již z tohoto důvodu tak nelze mezi tvrzenými porušeními povinností žalovaných a vznikem tvrzené škody dovozovat příčinnou souvislost. Právní předchůdkyně prvé žalované (v zásadě shodě s druhou žalovanou) argumentovala dále tím, že pokud by druhá žalovaná na přelomu let 2011 a 2012 prodala pozemky žalobkyni, musela by žalobkyně po celou dobu hradit náklady spojené s vlastnictvím pozemků, zejména pak náklady na činnost odborného lesního hospodáře, tyto náklady by hradila v souladu s vyhláškou č. 423/2011 Sb., tzn. v období od 1. 1. 2012 do 31. 3. 2020 by v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 uvedené vyhlášky činily 1,20 Kč/ha/den, poté (po novelizaci uvedené vyhlášky provedené vyhláškou č. 58/2020 Sb.) pak 1,60 Kč/ha/den. Za období, kdy byla vlastníkem pozemků žalovaná č. 1, by tedy náklady na činnost odborného lesního hospodáře podle uvedené vyhlášky činily cca 620 000 Kč, další významnou položku by pak představovaly též náklady na hajného; žalobkyně tedy podle právní předchůdkyně prvé žalované na jednu stranu sice vyplácela nájemci pozemků a později právní předchůdkyně prvé žalované náhrady, současně však nemusela vynaložit značné finanční prostředky, jež se svým objemem blíží vyplaceným náhradám. Podle právní předchůdkyně prvé žalované je absence příčinné souvislosti mezi tvrzenými porušeními povinností, jichž se žalované měly dopustit, a tvrzenou škodou odpovídající vyplaceným náhradám, dána též proto, že přímým důsledkem porušení předkupního práva státu ze strany druhé žalované, resp. porušení následné povinnosti právní předchůdkyně prvé žalované vydat pozemky žalobkyni, nevznikla vznikla škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá svou žalobou, neboť druhá žalovaná neprodala pozemky právní předchůdkyni prvé žalované, aniž by je předtím nabídla státu, proto, aby právní předchůdkyni prvé žalované či dokonce osobě, jíž právní předchůdkyně prvé žalované pozemky následně pronajala, umožnila následně uplatňovat náhrady a stejně tak ani právní předchůdkyně prvé žalované neodmítla vydat pozemky žalobkyni proto, aby vůči ní mohla