11 C 150/2024-55 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce se podanou žalobou dne 23. 4. 2024 domáhal po žalované zaplacení částky 14 850 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že žalovaná coby obchodní právnická osoba, obchodní společnost založená s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, a žalobce coby nepodnikající fyzická osoba, uzavřeli dne 5. 9. 2022 podnájemní smlouvu k bytu č. 642/19 na adrese , adresa, , a to za účelem zajištění bytové potřeby žalobce s účinností od 1. 10. 2022 (dále také jen „Smlouva“). Bytová jednotka č. , Anonymizováno, (dále také jen „Byt“) byla ke dni uzavření Smlouvy ve vlastnictví , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, , kteří jsou personálně spříznění s žalovanou jako rodiče jejího jednatele a jediného společníka, , jméno FO, (dále také jen „původní vlastníci Bytu“ nebo také jen „manželé , jméno FO, “). Podnájemní vztah založený smlouvou skončil uplynutím sjednané doby k 30. 5. 2023. Podle Smlouvy žalobce platil měsíční zálohy na plnění spojená s užíváním Bytu (dále také jen „zálohy na služby“), které byla žalovaná ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, v platném znění (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), povinna vyúčtovat dle skutečné spotřeby služeb za kalendářní rok 2022 nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, tj. do 2. 5. 2023. To však žalovaná neučinila a dostala se se splněním své povinnosti provést vyúčtování do prodlení. Proto jí žalobce dne 26. 2. 2024 vyzval k provedení vyúčtování a zaplacení dosud vzniklé pokuty za prodlení ve výši 14 850 Kč ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., odpovídající částce 50 Kč denně za 297 dnů prodlení od 3. 5. 2023 do 23. 2. 2024, a to nejpozději do 3. 3. 2024. Po uvedené výzvě obdržel žalobce dne 1. 3. 2024 od žalované datovou schránkou datový soubor vytvořený v aplikaci Excel, který měl pravděpodobně představovat vyúčtování, které však nesplňuje ani základní náležitosti zákonného vyúčtování služeb (dále také jen „1. vyúčtování). V reakci na to proto žalobce z opatrnosti dne 11. 3. 2024 podal námitky podle § 8 zákona č. 67/2013 Sb., na které žalovaná reagovala zasláním stejné tabulky, v níž upravila několik údajů. Ani tento aktualizovaný datový soubor z 22. 4. 2024 (dále také jen „2. vyúčtování“) však nelze považovat za řádné vyúčtování, a proto i proti němu podal žalobce námitky. Dle žalobce je žalovaná povinna zaplatit pokutu za prodlení, neboť byla zcela pasivní a vyúčtování zjevně provést nehodlala. Jelikož Smlouva obsahuje ujednání o zálohách, které budou vyúčtovány dle skutečné spotřeby, avšak nikoliv ujednání specifikující konkrétní podobu vyúčtování či sankce pro případ prodlení s vyúčtováním, dovodil žalobce, s odkazem na konkretizovanou soudní judikaturu, že je na místě postupovat podle shora cit. zákona č. 67/2013 Sb. Žalobce současně požádal o přiznání zákonného úroku z prodlení specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku.2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. V prvním písemném vyjádření k žalobě ze dne 3. 6. 2024 učinila nesporným, že v postavení nájemce uzavřela se žalobcem coby podnájemcem dne 5. 9. 2022 Smlouvu, jejímž předmětem byl podnájem Bytu na dobu určitou od 1. 10. 2022 do 30. 5. 2023, přičemž současně potvrdila, že žalobce hradil sjednané zálohy na služby, a že žalovaná vzala na vědomí svou povinnost poskytovatele služeb tyto zálohy vyúčtovat podle skutečné spotřeby. Rovněž nikterak nerozporovala žalobní tvrzení o tom, že Byt přenechala žalobci k zajištění jeho bytové potřeby. Namítla však, že jako poskytovatel služeb spojených s užíváním Bytu určila zúčtovací období v délce 12 měsíců počínaje od 1. 10. 2022 příslušného kalendářního roku do 30. 9. kalendářního roku následujícího, pročež zúčtovací období skončilo dne 30. 9. 2023. Tudíž lhůta 4 měsíce pro provedení vyúčtování služeb uběhla až dne 31. 1. 2024. Dle žalované se tak žalobce může domáhat pokuty nikoliv za období od 3. 5. 2023 do 23. 2. 2024 v délce 297 dnů, nýbrž toliko za období od 1. 2. 2024 do 23. 2. 2024 v délce 23 dnů á 50 Kč, tedy pokuty v nominální výši 1 150 Kč. Proti této pohledávce žalobce na zaplacení částky 1 150 Kč žalovaná stejným podáním ze dne 3. 6. 2024 (pozn. soudu: doručeným právnímu zástupci žalobce ze strany soudu dne 6. 6. 2024), k němuž jako přílohu připojila nové elektronické vyúčtování služeb za zúčtovací období 1. 10. 2022 až 30. 9. 2023 (dále také jen „3. vyúčtování“), namítla k započtení svou tvrzenou pohledávku za žalobcem ve výši 2 237 Kč představující nedoplatek vyplývající z tohoto 3. vyúčtování služeb.V následném písemném vyjádření ze dne 6. 11. 2024 žalovaná nesporovala, že Smlouvu koncipovala ona a nesporným rovněž učinila obsah článku 8 bodu 9. Stanov Společenství vlastníků , Jméno žalobce B, , Anonymizováno, (dále také jen „SVJ“), přijatých dne 20. 10. 2016, podle kterých je zúčtovacím obdobím běžný kalendářní rok. Dodala však, že SVJ provádí vyúčtování služeb i za jiná období, než je běžný kalendářní rok, kdy například u Bytu a dalších bytů , Anonymizováno, SVJ vyhotovilo vyúčtování za období ledna až listopadu 2022 a dále za období prosince 2022. Dále uvedla, že dle ustálené judikatury nemá žalovaná jako právnická osoba bytové potřeby, a tudíž nemohla proto platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu s jeho vlastníkem v režimu ust. § 2235 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), ale pouze v režimu obecného nájmu dle § 2201 a násl. o. z. Jelikož nájemce nemůže na podnájemce převést více práv, než mu samotnému náleží, tak i předmětná Smlouva ze dne 5. 9. 2022 byla uzavřena pouze v režimu obecného nájmu dle cit. § 2201 a násl. o. z. Dále žalovaná poukázala na to, že v článku IV. 3 Smlouvy bylo pouze uvedeno, že zálohy budou zúčtovány dle reálné spotřeby, nedošlo však k ujednání zúčtovacího období. Z uvedeného žalovaná dovodila, že za situace, kdy navíc podnájemní vztah mezi účastníky nepodléhal režimu nájmu bytu, nelze zákon č. 67/2013 Sb., zejména jeho ust. § 13 o pokutě, aplikovat.Poté, co soud v průběhu řízení vyzval žalovanou k doložení nájemní smlouvy, kterou ohledně Bytu uzavřela s jeho vlastníky (manželi , jméno FO, ), žalovaná opět změnila svou procesní obranu, a to tak, že změnila skutková tvrzení ohledně důvodu, pro který, dle jejího názoru, nelze v této věci aplikovat zákon č. 67/2013 Sb. Na výzvu soudu totiž reagovala sdělením, že požadovanou nájemní smlouvou nedisponuje a začala tvrdit, že manželé , jméno FO, coby původní vlastníci Bytu ke dni uzavření Smlouvy (k 5. 9. 2022) přenechali Byt žalované na základě ústního ujednání, bezúplatně a bez časového omezení pro potřeby jejího podnikatelského využití, k realizaci její podnikatelské činnosti, v důsledku čehož ani Smlouva účastníků není podnájemní smlouvou. Žalovaná při uzavírání Smlouvy se žalobcem použila jako vzor podnájemní smlouvu, aniž si uvědomovala, že z formálně právního pohledu nedisponuje předmětným Bytem jako nájemce ve smyslu ust. § 2201 a násl. o. z., nýbrž toliko jako vypůjčitel ve smyslu ust. § 2193 a násl. o. z. Rovněž si neuvědomila právní důsledky zániku vlastnického práva manželů , jméno FO, k Bytu na základě směnné smlouvy ze dne 25. 10. 2022 s právními účinky ke dni 26. 10. 2022. Zopakovala, že žádný subjekt nemůže jinému zřídit či přenechat více práv, než mu samotnému náleží, z čehož dovozovala, že Smlouva uzavřená účastníky dne 5. 9. 2022 není podnájemní smlouvou v pravém slova smyslu, ale pouze smlouvou o výpůjčce či „podvýpůjčce“, přičemž závazkové právní vztahy mezi účastníky plynoucí z takové smlouvy zanikly ke dni 26. 10. 2022, kdy manželé , jméno FO, přestali být vlastníky Bytu. Z faktického pohledu po 26. 10. 2022 k žádným viditelným změnám nedošlo. Žalobce měl nadále Byt k dispozici, bez omezení jej užíval, nicméně tento stav nebyl podložen žádným relevantním závazkovým ujednáním mezi účastníky a dělo se tak bez právního důvodu. Proto, dle žalované, nelze na vztahy účastníků aplikovat zákon č. 67/2013 Sb.3. Žalobce v replikách odmítl veškerou procesní obranu žalované. K určení zúčtovacího období poukázal na to, že ve Smlouvě není zúčtovací období určeno a žalovaná jej nemůže ani určovat ex post na úkor žalobce, neboť tím sleduje nepoctivé „zbavení se“ odpovědnosti za to, že v otázce vyúčtování byla až dosud zcela liknavá. Při uplatnění svého nároku vycházel žalobce z běžné praxe, kdy zúčtovacím obdobím (zvlášť v domech rozdělených na jednotky, kde působí SVJ) je zpravidla kalendářní rok, tj. období od 1. 1. do 31. 12., a kdy takto určené zúčtovací období má i SVJ. Připustil, že žalovaná má dle zákona formálně právo jednostranně zúčtovací období stanovit, nicméně v daném případě byla žalovaná zcela pasivní, vyúčtování vůbec neřešila a pokud by žalobce nezačal svá práva uplatňovat, nikdy by se pravděpodobně ani nepokusila vyúčtování provést, ani by se nikdy nezabývala otázkou zúčtovacího období. Poukázal na to, že v 1. vyúčtování žalovaná žádné zúčtovací období nestanovila. 2. vyúčtování již v nadpise