Obvodní soud pro Prahu 6 20 C 128/2026-59 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 1. 12. 2025 domáhá po žalované 188 547,80 Kč s příslušenstvím jako dluhu z úvěrové smlouvy ze dne 17. 2. 2022, č. 1202027628 (dále též jen „smlouva 1“), a ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 17. 7. 2019, č. , hodnota, (dále též jen „smlouva 2“). Žalobkyně se tak domáhá 66 599,52 Kč s příslušenstvím ze smlouvy 1 a 121 948,28 Kč s příslušenstvím ze smlouvy 2. Žalobkyně má za to, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím kontroly v několika registrech nebo dostupných databázích (klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta), výpočtem tzv. MLS tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru a důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Žalobkyně uvedla, že využívá statistické modely, kterými posuzuje a verifikuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku. Ve statistických modelech jsou využívány a přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Podle žalobkyně v průběhu trvání úvěrového vztahu na základě smlouvy 1 žalovaná celkem načerpala částku ve výši 205 670,49 Kč, přičemž na poskytnutý úvěr uhradila toliko 186 116 Kč a na základě smlouvy 2 žalovaná celkem načerpala částku ve výši 919 481,94 Kč, přičemž na poskytnutý úvěr uhradila 949 558 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy 1 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dohodly na poskytnutí bezúčelového úvěru ve výši 100 000 Kč a bezúčelového revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč.4. Ze smlouvy 2 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dohodly na poskytnutí bezúčelového revolvingového úvěru s s úvěrovým rámcem 31 000 Kč.5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad u smlouvy 1 soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla za období od 22. 4. 2022 do 17. 11. 2025 dohromady 205 670,49 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 186 116 Kč.6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad u smlouvy 2 soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla za období od 17. 7. 2019 do 17. 11. 2025 dohromady 919 481,94 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 949 558 Kč.7. Z periodického výpisu k účtu , č. účtu, soud zjistil, že žalovaná za období 6. 11. až 7. 12. 2021 měla připsáno na účet 119 200 Kč a odepsáno 85 624,23 Kč, přičemž dne 22. 11. 2021 čerpala úvěr ve výši 68 000 Kč, za období 8. 12. 2021 až 7. 1. 2022 měla připsáno na účet 41 900 Kč a odepsáno 75 527,48 Kč8. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost na základě informací žalované a z externích registrů.9. Z úvěrových zpráv soud zjistil, že žalovaná měla ke květnu 2019 celkem 2 existující splátkové operace a 1 kreditní kartu a k březnu 2022 celkem 6 existujících splátkových operací a 2 kreditní karty.10. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaná byl v řízení nečinná. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné. Soud pro nadbytečnost neprovedl jako důkaz dotazy na bankovní ústavy a prodejce, neboť považoval poskytnutí jistiny úvěrů žalované za prokázané již z výpisů čerpání, splátek a úhrad ve spojení s opisy výpisu proplacení smluv.11. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě 1 dohodly na poskytnutí bezúčelového úvěru ve výši 100 000 Kč a bezúčelového revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč a ve smlouvě 2 se dohodly na poskytnutí bezúčelového revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 31 000 Kč. Žalobkyně žalované na základě smlouvy 1 poskytla za období od 22. 4. 2022 do 17. 11. 2025 dohromady 205 670,49 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 186 116 Kč a na základě smlouvy 2 poskytla za období od 17. 7. 2019 do 17. 11. 2025 dohromady 919 481,94 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 949 558 Kč. Za období 6. 11. až 7. 12. 2021 měla žalovaná připsáno na účet 119 200 Kč a odepsáno 85 624,23 Kč, přičemž dne 22. 11. 2021 čerpala úvěr ve výši 68 000 Kč, za období 8. 12. 2021 až 7. 1. 2022 měla připsáno na účet 41 900 Kč a odepsáno 75 527,48 Kč. Žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost na základě informací žalované a z externích registrů. Žalovaná měla ke květnu 2019 celkem 2 existující splátkové operace a 1 kreditní kartu a k březnu 2022 celkem 6 existujících splátkových operací a 2 kreditní karty.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).14. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).15. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.17. Rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 6. 2026, č. j. 21 Co 106/2026-96, setrval na závěru, že novou dobu splatnosti úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze stanovit i v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, a to i tehdy, pokud je dlužník (spotřebitel) nečinný. Jelikož z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu z neplatné úvěrové smlouvy mezi účastníky, může soud posoudit otázku, jaká nová doba splatnosti je přiměřená možnostem spotřebitele na základě skutečností, jež v řízení vyjdou najevo. Nová doba splatnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má hmotněprávní povahu a nejedná se o lhůtu podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která je lhůtou procesní povahy, což však neznamená, že tyto doby, resp. lhůty, nemohou ve výroku soudního rozhodnutí splynout v jedno, má-li být přiměřená lhůta pro vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru stanovena právě rozhodnutím soudu.18. Tyto závěry se přitom prosadí i za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti je pak absolutní neplatnost smlouvy, o čemž svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Rozpor v předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, výslovně konstatoval Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-FINANCE (C-679/18), a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnost, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, když odpovídal na otázky položené Okresním soudem v Ostravě, který pojal důvodné pochybnosti, zda je vázán doslovným zněním české právní úpravy, která sankci v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podmiňuje návrhem spotřebitele, nebo je naopak povinen aplikovat uvedenou sankci z úřední povinnosti, tzn., zda eurokonformní výklad směrnice 2008/48/ES umožňuje z úřední povinnosti aplikovat sankci stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebo zda je takový postup již výkladem contra legem, odpověděl tak, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.19. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.20. V poměrech projednávané věci tak soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila její úvěruschopnost, a to zejména výdaje žalované, když vycházela pouze z interních a externích datových zdrojů statistického modelu, přičemž vzala do úvahy údaje uvedené žalovanou, což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalované. Bylo tudíž na žalobkyni, aby si sama údaje poskytnuté žalovanou prověřila, případně aby si je nechala od žalované doložit, a to zejména za situace, kdy žalovaná v době žádostí o úvěry již měla více čerpaných úvěrů. V případě smlouvy 2 je navíc za prokázané, že výdaje převyšovaly její příjmy.21. Jelikož žalobkyně poskytla na základě neplatné smlouvy 2 méně, než od žalované obdržela, nevzniklo jí ani žádné bezdůvodné obohacení, které by žalovaná musela vydat. V tomto rozsahu je tak její žaloba zcela nedůvodná. Ve vztahu k neplatné smlouvě 1 žalobkyně poskytla žalované 205 670,49 Kč, přičemž žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila 186 116 Kč. Žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni toliko bezdůvodné obohacení představující poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 19 544,49 Kč. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalované poskytnutou jistinu splatit, přičemž dospěl k závěru, podle něhož je přiměřené, aby žalovaná splácela 500 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, neboť se jedná o částku, kterou bývají běžně schopni splácet i zadlužené pracující osoby, když žalovaná v řízení ani netvrdila, že by taková splátka přiměřená jejím možnostem nebyla.22. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul. Soud dodává, že nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, neboť by se žalovaná mohla dostat do prodlení až tehdy, nesplácela-li by jistinu spotřebitelského úvěru podle svých možností.23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.