Obvodní soud pro Prahu 6 20 C 136/2026-42 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 29. 1. 2026 domáhá po žalované zaplacení 24 045 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 11. 2024, č. 308620 (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně uvedla, že k ověření výše příjmu žalovaná poskytla žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu či případně výplatní listy. Žalovaná byla dále žalobkyní lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, SOLUS, CEE, CRKI a BRKI. Žalobkyně sdělila, že na základě této lustrace a prohlášení žalované nepojala důvodné podezření o neschopnosti žalované úvěr splatit, a proto jí byla schválena žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalobkyně uvedla že v průběhu trvání úvěrového vztahu na základě smlouvy žalovaná celkem načerpala částku ve výši 15 000 Kč, přičemž na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč.4. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 24. 11. 2024 poskytla žalované 15 000 Kč.5. Z faktury č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, soud zjistil, že žalobkyně zkoumala příjem žalované.6. Z žádosti o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně uvedla, že je OSVČ, má vlastní dům bez hypotéky, má měsíční příjem 40 000 Kč a měsíční výdaje 20 000 Kč.7. Z výpisů účtů č. , č. účtu, soud zjistil, že v červenci 2024 celkové příjmy žalované činily 600 Kč a celkové výdaje 1,11 Kč, v srpnu 2024 celkové příjmy žalované činily 33 000 Kč a celkové výdaje 30 720 Kč, v září 2024 celkové příjmy žalované činily 307 500 Kč a celkové výdaje 305 614,40 Kč, v říjnu 2024 celkové příjmy žalované činily 315 266 Kč a celkové výdaje 314 609, 04 Kč.8. Z bank reportu soud zjistil, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr další úvěry a zápůjčky.9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaná byla v řízení nečinná. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné. Soud pro nadbytečnost neprovedl jako důkaz dotazy na bankovní ústav, neboť považoval poskytnutí jistiny úvěrů žalované za prokázané již z potvrzení o provedené platbě.10. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, který poskytla dne 24. 11. 2024. Žalobkyně zkoumala příjem žalované. Žalobkyně v žádosti o spotřebitelský úvěr č. 308620 uvedla, že je OSVČ, má vlastní dům bez hypotéky, má měsíční příjem 40 000 Kč a měsíční výdaje 20 000 Kč. V červenci 2024 celkové příjmy žalované činily 600 Kč a celkové výdaje 1,11 Kč, v srpnu 2024 celkové příjmy žalované činily 33 000 Kč a celkové výdaje 30 720 Kč, v září 2024 celkové příjmy žalované činily 307 500 Kč a celkové výdaje 305 614,40 Kč, v říjnu 2024 celkové příjmy žalované činily 315 266 Kč a celkové výdaje 314 609, 04 Kč. Žalovaná měla v době žádosti o úvěr další úvěry a zápůjčky.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.16. Rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 6. 2026, č. j. 21 Co 106/2026-96, setrval na závěru, že novou dobu splatnosti úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze stanovit i v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, a to i tehdy, pokud je dlužník (spotřebitel) nečinný. Jelikož z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu z neplatné úvěrové smlouvy mezi účastníky, může soud posoudit otázku, jaká nová doba splatnosti je přiměřená možnostem spotřebitele na základě skutečností, jež v řízení vyjdou najevo. Nová doba splatnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má hmotněprávní povahu a nejedná se o lhůtu podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která je lhůtou procesní povahy, což však neznamená, že tyto doby, resp. lhůty, nemohou ve výroku soudního rozhodnutí splynout v jedno, má-li být přiměřená lhůta pro vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru stanovena právě rozhodnutím soudu.17. V poměrech projednávané věci tak soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila její úvěruschopnost. Přestože měla z bankovních výpisů k dispozici i výdaje žalované, nijak nezohlednila, že byly obrovské a téměř totožné jako její příjmy, které byly navíc nahodilé a sestávaly i z jiných zápůjček a úvěrů. Přestože tak žalobkyně z doložených výpisů z účtu musela vědět, že údaje poskytnuté žalovanou neodpovídají realitě, přesto úvěr poskytla.18. Jelikož žalobkyně poskytla žalované 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy (aniž by žalovaná cokoliv žalobkyni zaplatila nazpět), je žalovaná povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru jakožto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalované poskytnutou jistinu splatit, přičemž dospěl k závěru, podle něhož je přiměřené, aby žalovaná splácela 1 000 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, neboť se jedná o částku, kterou bývají běžně schopni splácet i zadlužené samostatně výdělečně činné osoby, když žalovaná v řízení ani netvrdila, že by taková splátka přiměřená jejím možnostem nebyla.19. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul. Soud dodává, že nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, neboť by se žalovaná mohla dostat do prodlení až tehdy, nesplácela-li by jistinu spotřebitelského úvěru podle svých možností.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. Soud při posuzovaní úspěchu ve věci vzal potaz i zamítnuté příslušenství, když vycházel z kapitalizovaného zákonného úroku za období pěti let. Žalobkyně tak byla úspěšná co do částky 15 000 Kč, tedy v rozsahu 40,93 %, zatímco žalovaná byla úspěšná v rozsahu 21 645 Kč, tedy 59,07 %. Po odečtení úspěchu žalobkyně od úspěchu žalované činí čistý procesní úspěch žalované cca 18,13 %.