Obvodní soud pro Prahu 6 20 C 137/2026-47 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 3. 2. 2026 domáhá po žalované 22 315,84 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o osobní kreditové kartě reg. č. , tel. číslo, ze dne 25. 11. 2014 (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně má za to, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací získaných z bankovních registrů klientských informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (, Anonymizováno, ), insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů, živnostenského rejstříku i existenci exekučního řízení vedeného proti žalované. Žalobkyně uvedla, že rovněž konfrontovala doložené skutečnosti žalovanou s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalované dostupnými v rámci skupiny žalobkyně. Podle žalobkyně byla žalované na úvěru poskytnuta celkem částka 138 784,04 Kč, přičemž žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila 159 448, 40 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dohodly na poskytnutí osobní kreditní karty a na úvěrovém limitu ve výši 20 000 Kč.4. Z historie výpisu soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla za období od 25. 11. 2014 do 4. 11. 2025 dohromady 138 784,04 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 159 448, 40 Kč.5. Z výsledku aplikačního ratingu soud zjistil, že žalovaná v minulosti překročila splátkový limit.6. Z žádosti o osobní kreditní kartu soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost na základě informací žalované, která uvedla, že je její pravidelný měsíční příjem 15 000 Kč, že je vlastníkem domu/bytu, že platí nájemné 5 000 Kč a že ostatní výdaje činí 0 Kč.7. Z otisku z externích registrů soud zjistil, že žalovaná před poskytnutím úvěru ze smlouvy byla spoludlužníkem u hypotečního úvěru se splátkou 8 745 Kč měsíčně a že u žalované bylo zjištěno porušení platební disciplíny v minulosti, když ke dni 31. 12. 2006 nezaplatila splátku ve výši 8 435 Kč.8. Z výpisu soudních řízení, ve kterých byla účastna žalovaná, soud zjistil, že v době předcházející poskytnutí úvěru byla vedena exekuční řízení na žalovanou a po poskytnutí úvěru vedeno několik řízení a zaplacení nároků vzniklých z úvěrových smluv.9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaná byla v řízení nečinná. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné.10. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaná se dohodly na poskytnutí osobní kreditní karty a na úvěrovém limitu ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně žalované poskytla za období od 22. 4. 2022 do 17. 11. 2025 dohromady 205 670,49 Kč a žalovaná žalobkyni uradila 186 116 Kč. Žalovaná před poskytnutí úvěru v minulosti překročila splátkový limit. Žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost na základě informací žalované, která uvedla, že je její pravidelný měsíční příjem 15 000 Kč, že je vlastníkem domu/bytu, že platí nájemné 5 000 Kč a že ostatní výdaje činí 0 Kč. Žalovaná před poskytnutím úvěru ze smlouvy byla spoludlužníkem u hypotečního úvěru se splátkou 8 745 Kč měsíčně. U žalované bylo zjištěno porušení platební disciplíny v minulosti, když ke dni 31. 12. 2006 nezaplatila splátku ve výši 8 435 Kč.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále též jen „z. s. ú.“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023.2) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.3) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024., právnická osoba, závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.Veškeré závěry se přitom prosadí i za účinnosti z. s. ú.14. Z rozsudku soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a. s., se dále podává, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.16. V poměrech projednávané věci tak soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú., neboť žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila její úvěruschopnost, a to zejména výdaje žalované, když vycházela pouze z interních a externích datových zdrojů, statistického modelu a údajů uvedených žalovanou, což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalované. Bylo tudíž na žalobkyni, aby si sama údaje poskytnuté žalovanou prověřila, případně aby si je nechala od žalované doložit, a to zejména za situace, kdy žalovaná v době žádosti o úvěr uvedla, že má kromě nájemného ve výši 5 000 Kč nulové výdaje (což na první pohled není pravda, navíc tento údaj byl v rozporu se zjištěním žalobkyně z otisku z externích registrů, podle něhož byla žalovaná spoludlužníkem u hypotečního úvěru se splátkou 8 745 Kč měsíčně). Žalobkyně nezkoumala výdaje žalované ani za situace, kdy u žalované bylo v minulosti zjištěno porušení platební disciplíny, když ke dni 31. 12. 2006 nezaplatila splátku ve výši 8 435 Kč. Rovněž z výpisu soudních řízení, ve kterých byla účastna žalovaná, bylo zjištěno, že v době předcházející poskytnutí úvěru byla vedena exekuční řízení na žalovanou.17. Z výše uvedeného je tak patrné, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Ve smyslu rozsudku soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, ve věci C-755/22, tudíž na závěru o neplatnosti smlouvy nic nemění ani skutečnost, že žalovaná uhradila částku za téměř 133 měsíčních splátek, když tato skutečnost sama o sobě nemusí značit dobrou finanční situaci žalované, když s ohledem na množství soudních sporů vedených ohledně nároků vyplývajících z úvěrových smluv je možné, že žalovaná byla schopna měsíční splátky hradit tím, že si na ně brala jiné úvěry.18. Jelikož tak žalobkyně poskytla na základě neplatné smlouvy žalované méně, než od žalované obdržela, nevzniklo jí ani žádné bezdůvodné obohacení, a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.