Obvodní soud pro Prahu 6 20 C 49/2026-54 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 27. 8. 2025 domáhá po žalovaném 43 703,48 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 4. 2022, č. , hodnota, , uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – , právnická osoba, a žalovaným (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně má za to, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet, a to tím, že provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, přičemž žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému celkem 20 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil 500 Kč. Žalobkyně uzavřela, že pohledávky ze smlouvy byly ze strany , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 žalobkyni (dále též jen „smlouva o postoupení pohledávek“).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč a na splátkách 2 270 Kč měsíčně a že žalovaný svým podpisem stvrdil, že tuto částku obdržel v hotovosti.4. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl, že živí 2 osoby, žije s rodiči, má čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč.5. Z tabulky umoření soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla 20 000 Kč a že žalovaný na úvěr zaplatil 500 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že se , právnická osoba, , dohodla s žalobkyní na postoupení pohledávek ze smlouvy.7. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila postoupení pohledávek ze smluv.8. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaný byl v řízení nečinný. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné.9. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se ve smlouvě dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, který žalovaný obdržel v hotovosti, přičemž na něj zaplatil toliko 500 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že živí 2 osoby, žije s rodiči, má čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč. , právnická osoba, se dohodla s žalobkyní na postoupení pohledávek ze smlouvy, což žalovanému oznámila.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.15. Rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 6. 2026, č. j. 21 Co 106/2026-96, setrval na závěru, že novou dobu splatnosti úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze stanovit i v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, a to i tehdy, pokud je dlužník (spotřebitel) nečinný. Jelikož z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu z neplatné úvěrové smlouvy mezi účastníky, může soud posoudit otázku, jaká nová doba splatnosti je přiměřená možnostem spotřebitele na základě skutečností, jež v řízení vyjdou najevo. Nová doba splatnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má hmotněprávní povahu a nejedná se o lhůtu podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která je lhůtou procesní povahy, což však neznamená, že tyto doby, resp. lhůty, nemohou ve výroku soudního rozhodnutí splynout v jedno, má-li být přiměřená lhůta pro vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru stanovena právě rozhodnutím soudu.16. Tyto závěry se přitom prosadí i za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti je pak absolutní neplatnost smlouvy, o čemž svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Rozpor v předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, výslovně konstatoval Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-FINANCE (C-679/18), a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnost, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, když odpovídal na otázky položené Okresním soudem v Ostravě, který pojal důvodné pochybnosti, zda je vázán doslovným zněním české právní úpravy, která sankci v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podmiňuje návrhem spotřebitele, nebo je naopak povinen aplikovat uvedenou sankci z úřední povinnosti, tzn., zda eurokonformní výklad směrnice 2008/48/ES umožňuje z úřední povinnosti aplikovat sankci stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebo zda je takový postup již výkladem contra legem, odpověděl tak, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.17. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.18. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž s odbornou péčí prověřila jeho úvěruschopnost, a to zejména jeho výdaje, když vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením jeho úvěruschopnosti. Bylo tudíž na právní předchůdkyni žalobkyně, aby si sama údaje poskytnuté žalovaným prověřila, případně aby si je nechala od žalovaného doložit, a to zejména za situace, kdy žalovaný v době žádosti o úvěr uvedl, že má 2 vyživovací povinnosti, přičemž uvedl výdaje pouze ve výši 7 000 Kč.19. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru jakožto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobkyni již zaplatil 500 Kč, je povinen vrátit částku ve výši 19 500 Kč. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného poskytnutou jistinu splatit, přičemž přihlédl k tomu, že sám souhlasil se splátkami ve výši 2 270 Kč a dále přihlédl k době, která uplynula od uzavření smlouvy. Soud tak dospěl k závěru, podle něhož bylo v přiměřených možnostech žalovaného vrátit poskytnutou jistinu již dne 11. 1. 2024, neboť kdyby žalovaný splácel částku aspoň 953 Kč měsíčně (což je částka, kterou bývají běžně schopni splácet i zadlužené pracující osoby se dvěma dětmi), tak by k tomuto dni již byla jistina splacena. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by zaplacení bezdůvodného obohacení k tomuto dni přiměřené jeho možnostem nebylo. Soud přitom prodloužil pariční lhůtu na 30 dní.20. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobkyni pohledávku nezaplatil ani poté, co to umožnily jeho přiměřené možnosti, dostal se s plněním svého dluhu podle § 1968 o. z. do prodlení a je povinen žalobkyni zaplatit rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši řídící se § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.21. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul.22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnější žalovanému žádné náklady nevznikly.