Obvodní soud pro Prahu 6 20 C 87/2026-45 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 27. 8. 2025 domáhá po žalovaném zaplacení 22 000 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 16. 12. 2024, č. , hodnota, (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně uvedla, že řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokumentace předané žalovaným, jakož i na základě jeho prohlášení, na základě informací získaných z externích zdrojů a na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních závazků. Žalobkyně uvedla, že rovněž zjišťovala, zda již žalovaný čerpá úvěr úročený pevnou či pohyblivou sazbou, zda u něj probíhá záporná amortizace či zda se jedná o úvěr s tzv. balonovou splátkou. Žalobkyně tvrdí, že si vyžádala od žalovaného doklady totožnosti a kompletní výpis z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce na jméno žalovaného. Žalobkyně uvedla že v průběhu trvání úvěrového vztahu na základě smlouvy žalovaný celkem načerpal částku ve výši 22 000 Kč, přičemž na poskytnutý úvěr uhradil toliko 8 800 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč.4. Z detailu pohybu – bezhotovostní platba soud zjistil, že žalobkyně dne 16. 12. 2024 poskytla žalovanému 22 000 Kč.5. Z bankovní historie soud zjistil, že za období 17. 6. 2024 až 16. 12. 2024 měl žalovaný celkové příjmy 292 662,00 Kč a celkové výdaje 291 072,80 Kč, přičemž měl i několik dalších úvěrů.6. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné.7. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaný se ve smlouvě dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 22 000 Kč, který žalobkyně poskytla dne 16. 12. 2024. Za období za období 17. 6. 2024 až 16. 12. 2024 měl žalovaný celkové příjmy 292 662,00 Kč a celkové výdaje 291 072,80 Kč, přičemž měl i několik dalších úvěrů.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).11. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.12. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.13. Rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 6. 2026, č. j. 21 Co 106/2026-96, setrval na závěru, že novou dobu splatnosti úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze stanovit i v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, a to i tehdy, pokud je dlužník (spotřebitel) nečinný. Jelikož z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu z neplatné úvěrové smlouvy mezi účastníky, může soud posoudit otázku, jaká nová doba splatnosti je přiměřená možnostem spotřebitele na základě skutečností, jež v řízení vyjdou najevo. Nová doba splatnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má hmotněprávní povahu a nejedná se o lhůtu podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která je lhůtou procesní povahy, což však neznamená, že tyto doby, resp. lhůty, nemohou ve výroku soudního rozhodnutí splynout v jedno, má-li být přiměřená lhůta pro vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru stanovena právě rozhodnutím soudu.14. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila jeho úvěruschopnost. Přestože měla k dispozici i bankovní výpisy, nijak nezohlednila i výdaje žalovaného, které byly téměř tak vysoké jako jeho příjmy, které se však neskládaly pouze ze mzdy, ale i z dalších úvěrů.15. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému 22 000 Kč na základě neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru jakožto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobkyni již zaplatil 8 800 Kč, je povinen vrátit částku ve výši 13 200 Kč. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného poskytnutou jistinu splatit, přičemž dospěl k závěru, podle něhož je přiměřené, aby žalovaný splácel 1 000 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, neboť se jedná o částku, kterou bývají běžně schopni splácet i zadlužené pracující osoby, když žalovaný v řízení ani netvrdil, že by taková splátka přiměřená jeho možnostem nebyla.16. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul. Soud dodává, že nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, neboť by se žalovaný mohl dostat do prodlení až tehdy, nesplácel-li by jistinu spotřebitelského úvěru podle svých možností.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla téměř tak úspěšná jako neúspěšná a rozdíl tak byl v poměrně nepatrné části, když soud při posuzovaní úspěchu ve věci vzal v potaz i zamítnuté příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), čímž byl žalovaný úspěšný v celkovém rozsahu 12 198,30 Kč.