30 C 197/2021-22 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) 2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že uzavřela se žalovanou dne [datum] Rámcovou smlouvu a na ni navazující smlouvu o úvěru, na jejím základě byl žalované poskytnut téhož dne úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaná se se zavázala úvěr spolu s poplatkem ve výši 99 Kč splatit ve lhůtě 30 dnů. Dále si sjednala expresní výplatu za 199 Kč. Žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně nárokuje jistinu 3 000 Kč, poplatky 99 Kč a 199 Kč, úroky 588 Kč, účelně vynaložené náklady 560 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 886 Kč. 3. Žalovaná zůstala nečinná a k žalobě se během řízení nijak nevyjádřila. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen o. s. ř.), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč. Soud proto postupoval podle § 157 odst. 4 o. s. ř. a z předložených listin (úvěrová smlouva, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, sazebník poplatků, scan občanského průkazu žalované, přehled zůstatku na bankovním účtu žalované se souhrnem pohybu plateb, výpis z účtu žalobkyně, inkasní bilance úvěrové smlouvy, předžalobní upomínka včetně podacího archu) učinil následující závěr o skutkovém stavu, který odpovídá tomu, jak jej popsala žalobkyně v žalobě. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěru ve výši 3 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 99 Kč splatit do 24 měsíců. Žalovaná si dále sjednala službu expresní výplaty za 199 Kč. Žalovaná ničeho neuhradila. 6. Soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěryschopnost žalované a současně, aby tato svá tvrzení osvědčila listinnými důkazy. Žalobkyně tvrdila, že vycházela ze skutečnosti, že žalovaná má příjem 5 000 Kč (mateřská), čistý měsíční příjem činí 8 100 Kč, čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti činí 8 600 Kč. Žalobkyně však nijak neprokázala zda se jedná o pouhá tvrzení žalované při poskytnutí úvěru či zda alespoň ověřila výši přijmu žalované (např. potvrzení o čerpání peněžité podpory v mateřství, v jaké výši, po jakou dobu). Dále žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. 7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon č. 257/2016 Sb.), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z., dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 8. Nejvyšší soud ČR v rozsudku pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že povinnost posouzení úvěryschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. V neposlední řad chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěryschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu tímto zákonem, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. 9. Soud uzavřel, že tvrzená smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ze dne [datum] je svou povahou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž žalobkyně nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované úvěr splatit. Pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nezbytným minimem alespoň prokázání pravidelných měsíčních příjmů spotřebitele, a to i v případě úvěrů menšího rozsahu (ať již potvrzením zaměstnavatele, pracovní smlouvou či výplatní páskou, výpisem z běžného účtu, daňovým přiznáním atd.), a porovnání měsíčních obvyklých příjmů spotřebitele s jeho obvyklými prokázanými, tvrzenými či v místě a čase obvyklými měsíčními výdaji. Čím vyšší je poskytnutá částka úvěru, tím pečlivěji musí věřitel zvažovat jaké„ nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace“ musí od spotřebitele získat tak, aby mohl odpovídajícím způsobem jeho úvěryschopnost posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně shora uvedeným požadavkům nedostála, stala se spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.). Žalovaná předmět úvěru prokazatelně převzala, a proto je povinna jeho neuhrazenou část žalobkyni, na kterou pohledávka za žalovanou v souladu s § 1879 řádně přešla, vrátit v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaná čerpala finanční prostředky ve výši 3 000 Kč, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení této částky. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 1. 2019 dle žalobního návrhu (výrok I.)