Obvodní soud pro Prahu 7 16 C 59/2026-47 – Náklady řízení

Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala zaplacení částky 45 322,39 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , Anonymizováno, sídlem , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 45 322,39 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do , datum, , žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Před uzavřením smlouvy posuzovala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, a to výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, přičemž dospěla k závěru, že není pochyb o platební schopnost žalovaného. Žalovaný byl opakovaně upomínán k úhradě dluhu, naposledy formou předžalobní upomínky odeslané dne , datum, . Celková výše nároku žalobce činí 45 322,39 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a zůstal nečinný.3. Účastníci na základě výzvy dali svým postojem najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.5. Z úvěrové smlouvy ze dne , datum, a standardních podmínek pro úvěrové smlouvy soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky a příslušné poplatky. Sjednaná výše úrokové sazby činila 0,4023 % denně, tj. 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, a RPSN činila 299,98 %. Úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách, minimální splátka tvoří 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však ve výši 1 000 Kč. Termín splatnosti byl sjednán na 15 dnů od data výpisu. V případě prodlením se splacením jakékoliv částky lze po žalovaném požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena na základě občanského průkazu a před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost (formulář o posouzení úvěruschopnosti).6. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne , datum, a dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. O této skutečnosti byl žalovaný informován oznámením ze dne , datum, .7. Fakturou k VS , var. symbol, právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 20 578,02 Kč do , datum, , přičemž 14 670,41 Kč z této částky tvořily neuhrazené částky z minulého období a 5 907,61 Kč tvořila aktuální povinná minimální splátka k datu splatnosti. Celková dlužná částka k datu splatnosti byla 45 553,16 Kč.8. Z potvrzení o provedení plateb a potvrzení o provedení plateb soud zjistil, že za období od února 2025 do července 2025 má žalovaný dluh vůči právní předchůdkyni žalobkyně ve výši 45 322,39 Kč.9. Z potvrzení o podání zásilky bylo zjištěno, že zástupkyně žalobkyně odeslala žalovanému dne , datum, předžalobní upomínku.10. Shora uvedené důkazy posoudil soud jako věrohodné, když nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala a žádná taková skutečnost nebyla účastníky tvrzena. Účastníci nezpochybnili pravost nebo pravdivost výše uvedených listin.11. Po právní stránce soud posoudil věc následujícím způsobem.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.14. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z § 588 odst. 1 o. z. je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků z prodlení (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy.15. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku v celkové výši 45 322,39 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí této částky úrok a poplatky. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.16. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud v prvé řadě zabýval obsahem smlouvy o úvěru, kterou s ohledem na výši sjednaného úroku a RPSN shledal absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 a § 588 o. z.17. Soud dospěl k závěru, že úvěrové zatížení sjednané v projednávané věci zjevně překračuje meze přijatelného smluvního ujednání a odporuje dobrým mravům. RPSN ve výši 299,98 % ročně představuje natolik excesivní zatížení spotřebitele, že jej nelze považovat za souladné s elementárními požadavky poctivosti a spravedlivého smluvního uspořádání. Sjednaná výše úrokové sazby ve výši 0,4023 % denně, což odpovídá úrokové sazbě 146,949 % ročně, je nepřijatelná. Takto extrémně vysoké úročení výrazně překračuje rámec obvyklé praxe na finančním trhu, kde podle veřejně dostupných údajů České národní banky činila průměrná úroková sazba u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem v době uzavření smlouvy přibližně 8,28 % ročně. Sjednaný úrok mnohonásobně převyšuje běžné sazby, což představuje nepřiměřenou a neakceptovatelnou míru zatížení spotřebitele. A vzhledem k tomu, že se jedná o ujednání, které bylo pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni zjevně podstatné a určující pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru, nelze dovodit, že by k uzavření smlouvy došlo i bez této neplatné části.18. Za této situace tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Důsledkem neplatnosti je, že nároky účastníků je třeba vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, konkrétně podle § 2991 a § 2993 o. z. Podle o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat vydání toho, co druhá získala.19. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši 45 322,39 Kč, přičemž žalobkyně po žalovaném požaduje právě tuto částku. Soud proto žalobkyni přiznal nárok na zaplacení žalované částky ve výši 45 322,39 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Soud rovněž žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni úroky z prodlení z této částky, jakožto přináležejícího příslušenství, dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za splnění podmínky § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 4 718 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 814 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45 322,39 Kč sestávající z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.