11 C 209/2011-277 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobci se domáhali proti žalované nemocnici zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s původním tvrzením, že k úmrtí jejich příbuzného [jméno] [celé jméno žalobce] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované nemocnice takto: 1) Žalovaná nemocnice panu [jméno] [celé jméno žalobce] nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, což u něj mohlo vést ke zhoršení psychického stavu. 2) Žalovaná nemocnice nijak nereagovala na vývoj psychického stavu u pana [jméno] [celé jméno žalobce] a nezabránila mu v opuštění areálu žalované, ačkoli jevil známky vážné duševní poruchy. 3) Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [celé jméno žalobce] ztratil, neposkytla žalovaná žádnou součinnost při pátrání po něm, ale naopak v něm žalobcům i bránila. 4) Žalovaná nemocnice postupovala při poskytování zdravotní péče panu [jméno] [celé jméno žalobce] non lege artis, když neodhalila správnou diagnózu (selhávání jater) a v důsledku toho ani neposkytla adekvátní léčebnou péči, což v konečném důsledku mohlo vést až k úmrtí pana [jméno] [celé jméno žalobce]. Od tohoto posledního tvrzení však žalobci nakonec ustoupili a nenavrhovali k němu tedy ani provádět žádné dokazování./ Ve věci byl vydán soudem prvého stupně rozsudek ze dne [datum], který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze čj. 55Co 334/2016-220 ze dne 14. října 2016. Odvolací soud uložil soudu prvého stupně v novém řízení vypracovat posudek na posouzení otázky, zda lékaři při léčení zemřelého pacienta postupovali lege artis. Současně odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že pracovník ostrahy nepatří mezi zdravotnický personál. Po té, co se s jednotlivými argumenty žalobců vypořádal soud v původním (byť následně zrušeném) rozsudku, žalobci nyní spatřují pochybení nemocnice pouze v tom, že nezabránila zemřelému pacientovi v opuštění areálu nemocnice, když nechala posouzení jeho zdravotního (duševního) stavu pouze na pracovníkovi ostrahy. Soud se tedy zaměřil v novém řízení jen na posouzení uvedeného tvrzeného pochybení žalované nemocnice včetně dokazování pouze v tomto rozsahu. Proto provedené důkazy vztahující se k jiným (původně tvrzeným) pochybením nemocnice, jak byly hodnoceny ve zrušeném rozsudku, již v tomto odůvodnění pro nadbytečnost znovu neuvádí. Žalovaná nemocnice popírala jakékoliv pochybení s tím, že neměla žádné zákonné prostředky k tomu, aby mohla zabránit zemřelému pacientovi opustit nemocnici, když tento se léčil dobrovolně. Žádné z projevů zemřelého během hospitalizace pak podle tvrzení nemocnice neposkytovaly důvod pro jakékoliv omezení zemřelého například formou detence. Podle nemocnice se jednalo o nešťastnou náhodu. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané toto: Dne [datum] okolo 16. hodiny se panu [jméno] [celé jméno žalobce] (dále jen„ zemřelý“) udělalo v zaměstnání nevolno (epileptický záchvat) s tím, že následně byl ještě téhož dne hospitalizován v žalované nemocnici O tom není mezi účastníky sporu. Již v průběhu hospitalizace v blíže neurčený den v časných ranních hodinách byl zemřelý viděn jiným pacientem ([jméno] [anonymizováno]), který si všiml při cestě výtahem a následném pobytu venku (za účelem kouření) zřetelných neobvyklých projevů zemřelého (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva a výkřiky a vzhledem k roční době a počasí nedostatečné oblečení). V obdobném stavu pak viděl tento svědek zemřelého i následující den kolem desáté hodiny dopoledne a to v nemocniční chodbě, směřující k východu z nemocnice. To přesto, že v uvedeném období z důvodu chřipkové epidemie nesměli pacienti lůžkové oddělní vůbec opouštět, nicméně personálem to bylo tolerováno. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi svědka [příjmení]. Někdy kolem 8.00 hodin dne [datum] přijal strážník ostrahy nemocnice [příjmení] [jméno] telefonát z oddělení biochemie-urologie (od zdravotní sestry [příjmení]), že tam jsou problémy s pacientem, který strhává plakáty a slovně vyhrožuje personálu tohoto oddělení. Když strážník dorazil na místo, pacient již tam nebyl a strážník jej posléze nalezl na oddělení dětské chirurgie. Tento pacient se procházel po chodbě a vypadal, jako by něco hledal. Z levého rukávu mu vyčnívala kanyla. Na všechny dotazy strážníka odpovídal tento pacient pouze jediným slovem„ [ulice]“. Následně se pak pacient posadil ke stolku s letáčky s tím, že strážníkovi se na něm nadále nezdálo nic podezřelého a proto strážník usoudil, že další opatření nejsou třeba a odešel. Na polici pak strážník ztotožnil tohoto pacienta se zemřelým [jméno] [celé jméno žalobce]. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi strážníka ve spojení s jeho výpovědí před orgány policie (Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne [datum]). Přibližně od 10.00 hodin dne [datum] začali zemřelého postrádat jeho příbuzní (nezvedal jim mobil). Od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že zemřelý je na odborném vyšetření. Až v průběhu dne kolem 13. hodiny se pak i nemocnice zapojila aktivně do pátrání po zemřelém. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice (ulice [ulice], na vlakové trati před vlakovým tunelem na špatně přístupném místě). Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (podle slovníku cizích slov se jedná o diagnózu velkého epileptického záchvatu). [obec] ani na základě ohledání místa činu ani na základě následné pitvy nezjistila cizí zavinění s tím, že zemřelý před svou smrtí se plazil neprůchozím zarostlým svahem až se dostal na místo, kde zemřel následky podchlazení a vyčerpání organismu. Uvedené soud zjistil z Protokolu o ohledání místa činu z [datum] (č.l. 49 spisu PČR OŘP [obec] III č.j. ORIII-18929-15/TČ-2009-001314-) ve spojení s Úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny z [datum] (č.l. 56). I policie tedy dospěla k závěru, že zemřelý se na místo své smrti dostal fakticky přímou cestou z nemocnice. Čili je zde pravděpodobnost hraničící s jistotou, že pacient ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel a ke konci se již doplazil na místo, kde byl nalezen mrtev. Den úmrtí zemřelého byl určen soudem na [datum]. Jak ale plyne z usnesení zdejšího soudu č.j. Nc 701/2010-61 ze dne 11.11.2010 ve spojení s rozsudkem č.j. Nc 1012/2015-41 ze dne 9. července 2015 takto soudně stanovený den smrti je dnem, který zemřelý nepřižil. Vzhledem k povětrnostním podmínkám však lze připustit, že fakticky ke smrti došlo o jeden až dva dny dříve. „ Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013) Jakkoliv skutkový děj v časovém úseku mezi opuštěním nemocnice a úmrtím zemřelého prokazují jen nepřímé důkazy, lze v daném případě bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že zemřelý po opuštění nemocnice ve změněném psychickém stavu přímou cestou došel a doplazil se na místo, kde během několika dnů zemřel a kde byl také nalezen. Soud vzhledem ke shora uvedeným skutkovým závěrům zkoumal, zda nemocnice nějakým způsobem pochybila při péči o zemřelého pacienta a zda toto pochybení vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Jak bylo uvedeno shora, toto pochybení nyní soud zkoumal pouze v rozsahu, zda nemocnice porušila nějakou povinnost k ochraně zdraví a života zemřelého pacienta a zda porušení takové povinnost vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Jak jednoznačně vyplynulo ze znaleckého posudku znaleckého ústavu 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne [datum] doplněného výslechem pověřeného zpracovatele Prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., lékaři při samotné léčbě postupovali lege artis a nedopustili se žádného pochybení. Zde je však třeba zdůraznit, že zejména pokud i odvolací soud dospěl k závěru, že pracovník ostrahy nemocnice není zdravotnickým personálem, nelze na celou věc pohlížet pouze z úzkého pohledu vlastní lékařské péče„ lege artis“. [nemocnice] jako právnická osoba kromě vlastní léčby jako takové je povinna v rámci hospitalizace zajistit pacientům i další nutné služby, jako je strava, ubytování, úklid a v neposlední řadě i jejich bezpečnost. Zde se již nejedná o odbornou otázku, ale o otázku právní. Hodnocení této právní otázky pak nepřísluší znalcům a případné úvahy na toto téma ve znaleckém posudku jsou tedy zcela irelevantní. V případě popsaného chování a incidentu zemřelého pacienta, který předcházel jeho odchodu z nemocnice je zřejmé, že nemocnice porušila svou prevenční povinnost. Pracovník ochranky nemocnice neměl žádné oprávnění posuzovat zdravotní (duševní) stav pacienta, ale měl okamžitě zajistit jeho bezpečnost (zabránit mu tak v odchodu) a měl okamžitě pacienta odvést k příslušnému lékaři či lékaře přivolat. Sám člen ostrahy [jméno] jako svědek vypově