8 C 201/2023-113 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 165 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum], na základě níž právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdce“), poskytl žalovanému úvěr ve výši 2 000 Kč, který měl žalovaný splatit nejpozději do [datum]. Dalšími smlouvami o úvěru předchůdce poskytl žalovanému úvěr až do výše 12 000 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru nebyl sjednán, a tudíž měl žalovaný vrátit pouze jistinu dluhu a smluvní úrok ve výši 3 165 Kč. Aktivní legitimaci v tomto sporu žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], na základě níž byla tato pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení byl zcela nečinný. 3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., když žalobkyně ani žalovaný nereagovali na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání. 4. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel s předchůdcem několik smluv o úvěru ze dne [datum] a [datum] (dále jen„ smlouvy“), na základě nichž se zavázal oproti poskytnutí úvěru v celkové výši 12 000 Kč ze strany předchůdce vrátit úvěr do dne [datum] (prokázáno smlouvami o úvěr [číslo] ze dnů [datum] a [datum]). Z titulu smluv byla na číslo účtu [bankovní účet] dne [datum] zaslána částka 2 000 Kč, dne [datum] v šesti platbách celkem částka 5 800 Kč, dne [datum] částka 800 Kč, dne [datum] částka 1 000 Kč a dne [datum] částka 2 400 Kč (prokázáno výpisem z běžného účtu). Majitelem osobního účtu číslo [bankovní účet] byl ke dni [datum] a [datum] žalovaný, neboť požádal o poskytnutí úvěru na tento účet (prokázáno smlouvami). Pohledávka za žalovaným byla ze strany předchůdce postoupena na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum]). Žalobkyně s dostatečným předstihem před podáním žaloby vyzvala žalovaného k plnění (prokázáno výzvou před podáním žaloby ze dne [datum] a podacím lístkem z téhož dne). 5. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. [číslo] Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). 10. Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvy hledět jako na platně uzavřené s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že předchůdce před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudil jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a výše citovanou judikaturou za absolutně neplatné, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvního úroku. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byl předchůdce (poskytovatel úvěru) povinen ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si předchůdce obstaral dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného, ani k ověření existence a způsobu plnění jeho případných dosavadních dluhů. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaný, povinen dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni. 11. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je co do vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému zcela oprávněná. Žalovaný sice figuroval ve smlouvách, nicméně ty soud shledal jako absolutně neplatné dle výše uvedených důvodů. Věc pak připadalo do úvahy posuzovat pouze dle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, ke kterému v daném případě došlo, když předchůdce zaslal bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který vyslovením absolutní neplatnosti smlouvy odpadl, částku dohromady 12 000 Kč na účet žalovaného, a to ve dnech [datum] až [datum]. 12. Žalobkyně se v žalobě domáhala zaplacení celkem 15 165 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 15 165 Kč od [datum] do zaplacení, jež k dnešnímu dni dosahoval výše 2 829,41 Kč Tyto částky – v součtu 17 994,41 Kč – tedy činí celý předmět řízení, tj. 100 % požadovaných nároků. 13. Soud žalobkyni přiznal částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, který činí k dnešnímu dni 2 238,90 Kč, tj. celkem 14 238,90 Kč (79,13 %); ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Po vzájemném zápočtu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 58,26 %). 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení z převážné části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 312 Kč, přičemž tato částka představuje 58,26 % z jejich celkové výše 2 252 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 79,13 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,87 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, které náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ a. t.“), neboť žalobkyně vede u zdejšího soudu další řízení s obdobným předmětem sporu,