14 C 254/2018-317 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobou podanou u soudu dne 6.12.2018 se žalobci domáhali nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. parc. [číslo] o výměře [výměra], zahrada, parc. [číslo] o výměře 259 m2, zahrada, parc. [číslo] o výměře 259 m2, zahrada, a parc. [číslo] o výměře 419 m2, zahrada, vše zapsáno na LV [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, v k.ú. [část obce], obec Praha (dále též„ předmětné náhradní pozemky“) za účelem uspokojení svého restitučního nároku. I. Žalobní tvrzení 2. Konkrétně žalobci uvedli, že jsou osobami oprávněnými k uspokojení svého restitučního nároku ve smyslu § 11 zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) na základě rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy [číslo jednací] z 2.11.2000, které nabylo právní moci dne 15.12.2000, neboť jejich právním předchůdcům byl odňat pozemek [číslo] [anonymizováno] v k.ú. [část obce], role o výměře [výměra] (dále jen„ odňatý pozemek“). Poněvadž nebylo možno žalobcům odňatý pozemek vydat, náleží jim náhrada ve smyslu § 11 zákona o půdě. Žalobci uvedli, že dle jejich mínění jim náleží náhrada v celkové výši [částka], a to v poměru ½ pro žalobce a) a ½ pro žalobkyni b); v průběhu soudního řízení žalobkyně b) nabyla část nároku darováním od pana [celé jméno původního účastníka], který v řízení vystupoval jako žalobce c). 3. Žalobci uvedli, že žalovaný v jejich případě při vypořádání restitučních nároků postupoval liknavě. Tuto liknavost spatřují: a. ve skutečnosti, že ani po 23 letech není jejich restituční nárok zcela vypořádán, přičemž právní předchůdkyně žalobce a) již v roce 2000 u žalovaného uplatnila žádost o vydání náhradních pozemků a žalovaný ji dne 28.2.2001 zaregistroval, b. při oceňování výše jejich restitučního nároku žalovaný dlouhodobě trval na ocenění odňatých pozemků jako nenáležejících k hl. m. Praze, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (28 Cdo 1548/2009). Žalobci se dlouhodobě u žalovaného snažili dosáhnout přecenění jejich nároku, avšak bezúspěšně. Žalovaný až v průběhu soudních řízení uznal ocenění nároku jako pozemků v hl. m. Praze a i poté dále trval na uplatnění srážek při ocenění pozemků, což se projevilo i v projednávané věci. Žalovaný tak jejich restituční nárok stále eviduje v nesprávné výši. K přecenění nedošlo ze strany žalovaného ani v návaznosti na pravomocná rozhodnutí soudů, vč. dovolacího soudu, který ocenění nevydaných pozemků jako stavebních a náležejících k Praze aproboval. Zároveň žalobci uvedli, že při ocenění odňatých pozemků se neuplatní žádná ze srážek dle přílohy č. 7 vyhl. 182/1988 Sb. c. nabídka náhradních pozemků ve veřejných nabídkách vypisovaných žalovaným v době, kdy se jich žalobci mohli účastnit (tj. o jejich restitučním nároku bylo pravomocně rozhodnuto), byla nedostatečná. 4. Pokud jde o žalobci zvolené náhradní pozemky (po částečném zpětvzetí žaloby co do dalších pozemků), žalobci jsou toho názoru, že jejich vydání nebrání žádná překážka vydání. II. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný od počátku řízení důvodnost žaloby odmítl s tím, že zdůraznil, že nezpochybňuje restituční nárok žalobců jako takový, avšak trvá na jeho spravedlivém vypořádání. Předně žalovaný popřel, že by byl ve vztahu k žalobcům jeho postup liknavý či svévolný. Poukázal na množství vypsaných kol veřejných nabídek náhradních pozemků, přičemž žalobci se žádného z nich nezúčastnili, resp. žalobce a) se v průběhu soudního řízení jedné veřejné nabídky zúčastnil, avšak z jeho postupu bylo zřejmé, že jeho cílem nebylo získat nabízený pozemek, ale naopak má zájem pouze o vydání jím vybraných pozemků v soudních řízeních. Pokud jde o výši restitučního nároku žalobců, žalovaný trval na tom, aby odňaté pozemky byly oceněny ve stavu přechodu na stát, tedy jako mimopražské. I pokud by pak měly být snad oceněny jako nacházející se v Praze, je třeba uplatnit srážky ve smyslu přílohy č. 7 vyhl. č. 182/1988 Sb., neboť v místě se nenacházela veřejná kanalizace a veřejný vodovod, za nepříznivé docházkové vzdálenosti a pozemky nebyly stavebně srostlé s hl. m. Prahou. Při novém projednání žaloby – po zrušení rozsudku k odvolání žalovaného – žalovaný již nadále netrval na uplatnění srážky za tzv. stavební nesrostlost, trval jen na uplatnění srážek za nepříznivé docházkové vzdálenosti a za chybějící kanalizaci, tj. nesporoval původní výši restitučního nároku každého z žalobců ve výši 1 304 927,50 Kč. Dále pak uvedl, že žalobci zvolené náhradní pozemky jsou z převodu vyloučeny, neboť ve vztahu k nim byla uplatněna žádost Hl. m. Prahy o bezúplatný převod do vlastnictví obce dne [datum], pozemky jsou dále užívány na základě nájemních smluv nájemci a jsou zaploceny, tvoří zahrádkářskou osadu a jsou součástí ochranného pásma Přírodní rezervace [název] [příjmení]; z uvedených důvodů jsou pozemky nevhodné k zemědělskému obhospodařování. Žalovaný tak soudu navrhl, aby žalobu v celém rozsahu zamítl. III. Průběh řízení 6. Soud věc projednal při jednání dne 27.6.2019, 15.10.2019 a 16.1.2020, při němž rozhodl rozsudkem č.j. 14 C 254/2018 – 159 tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil žalobcům zaplatit náhradu nákladů řízení. Rozsudek byl poté podroben přezkumu odvolacím soudem k odvolání žalovaného. Městský soud v Praze rozsudek usnesením z 26.2.2021, č.j. 15 Co 150/2020 – 270 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud rozsudek zrušil s tím, že dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti závěrů zdejšího soudu směřujících jednak k posouzení výše restitučního nároku žalobců a jednak k důvodům, proč zdejší soud považoval náhradní pozemky za vhodné k vydání. 7. V dalším řízení soud projednal věc při jednání dne 30.9.2021, při kterém doplnil dokazování a vyšel z nově učiněných nesporných tvrzení účastníků. IV. Nesporné skutečnosti a dokazování 8. Mezi účastníky bylo v řízení nesporným, že žalobci jsou osobami oprávněnými k vydání náhradních pozemků ve smyslu § 11 zákona o půdě. Právním předchůdcům žalobců byl neoprávněně odňat pozemek [číslo] [anonymizováno], role o výměře 17 999 m2 v k.ú. [část obce], a to v letech [rok] a [rok], přičemž odňatý pozemek byl v okamžiku odnětí určen k zastavění. Oblast k.ú. [část obce] byla administrativně začleněna k Hlavnímu městu Praze v roce [rok]. Žalobci tvrdí, že původní výše restitučního nároku každého z nich činila částku 1 499 916,70 Kč. Žalovaný pak tvrdí, že původní výše restitučního nároku každého z žalobců činila částku 1 304 927,50 Kč. Žalobci se před podáním žaloby neúčastnili žádné z veřejných nabídek náhradních pozemků vyhlašovaných žalovaným, po podání žaloby se žalobce a) zúčastnil jedné veřejné nabídky, avšak nebyl úspěšný. Žalobce a) a žalobkyně b) byli dosud pravomocně ve svém restitučním nároku uspokojeni rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.zn. 7 C 400/2020, každý co do částky 112 793,58 Kč a dále rozhodnutím zdejšího soudu v řízení pod sp.zn. 53 C 241/2013, avšak zde mezi účastníky panuje spor o hodnotu vydaných náhradních pozemků; žalobci tvrdí uspokojení co do částky 347 850,92 Kč na osobu a žalovaný co do částky 480 398,30 Kč na osobu. Dále byl žalobce a) uspokojen v řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 6 co do částky 8 148 Kč (sp.zn. 11 C 327/2016), u Okresního soudu v Kladně co do částky 88 573,90 Kč (sp.zn. 18 C 34/2016), u Okresního soudu v Rakovníku co do částky 71 565,33 Kč (sp.zn. 4 C 113/2019). 9. Vlastníkem předmětných náhradních pozemků je Česká republika a příslušným k hospodaření je žalovaný, všechny pozemky jsou určeny v katastru nemovitostí jako zahrada. Hodnota náhradních pozemků byla shodně určena v cenách k 24.6.1991 pro pozemek parc. [číslo] částkou 67 569,80 Kč, parc. [číslo] částkou 62 455,20 Kč, parc. [číslo] částkou 62 657,20 Kč a parc. [číslo] částkou 104 873,20 Kč. Uvedená nesporná tvrzení vzal soud za svá skutková zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. 10. Soud tedy s ohledem na shora uvedené provedl dokazování ke skutečnostem, jež byly pro posouzení věci podstatné a mezi účastníky sporné, tedy k otázkám: a. zda byl postup žalovaného v případě žalobců liknavý, či svévolný, b. zda lze žalobci označené náhradní pozemky vydat, c. zda je hodnota restitučního nároku žalobců dostatečná k vydání předmětných náhradních pozemků. Z provedených důkazů tak soud zjistil následující skutečnosti: a) k liknavosti žalovaného: 11. Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy rozhodl pod [číslo jednací] ze dne 2. 11. 2000 (právní moc 15. 12. 2000) o tom, že právní předchůdci žalobců nejsou vlastníky nemovitosti dle PK parc. [číslo] role, o výměře 1799 m², k.ú. [část obce] (každý ideální 1/3) a přísluší jim tak náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17 zák. o půdě. Pozemkový fond ČR dne 28. 2. 2001 vyrozuměl [jméno] [příjmení] (právní předchůdkyni žalobce a/) o tom, že ji zaregistroval jako osobu oprávněnou k poskytnutí náhrady. 12. V žádosti ze dne 26.2.2001 [jméno] [příjmení] požádala Pozemkový fond ČR v zastoupení ostatních oprávněných osob o