19 C 99/2021-34 — Obvodní soud pro Prahu 9

Žalobkyně se svou žalobou podanou u soudu dne 17. 3. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 43 470 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 52 270,50 Kč od 17. 8. 2019 do zaplacení. Svojí žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že mezi účastníky řízení byla dne 29. 6. 2016 uzavřena smlouva o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání na dobu neurčitou, počínaje dnem 1. 9. 2016. Žalobkyně nebytové prostory užívala od 1. 9. 2016 do 28. 3. 2018. Nájem byl ukončen z důvodu rekonstrukce budovy. Žalovaná za celou dobu skutečného nájemního vztahu vystavovala žalobkyni jednotlivé měsíční faktury, které žalobkyně uhradila, a kromě toho žalobkyně žalované uhradila dne 29. 6. 2016 hotově požadovanou kauci ve výši 8 800 Kč a bezprostředně po uzavření nájemního vztahu zaslala částku 37 602 Kč, která odpovídala třem nájmům. Za dobu skutečného trvání nájemního vztahu měla žalobkyně uhradit částku 245 811,50 Kč, ve skutečnosti uhradila 289 282 Kč, rozdíl tedy činí 43 470,50 Kč. Po ukončení nájemního vztahu vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení přeplatku na nájemném a složené kauce. Před podáním žaloby žalovaná uhradila částku 8 800 Kč dne 11. 2. 2021, čímž, dle názoru žalobkyně, svůj dluh vůči žalobkyni uznala. Na výzvu soudu k doplnění žalobních tvrzení žalobkyně podáním došlým soudu dne 3. 5. 2021 upřesnila žalobní petit ohledně požadovaného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná učinila nesporným, že mezi účastníky řízení byla dne 29. 6. 2016 uzavřena smlouva o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání, žalobkyně tento prostor užívala v období od 1. 9. 2016 do konce března 2018, mezi účastníky řízení bylo sjednáno podnájemné ve výši 12 584 Kč měsíčně a žalovaná v souladu se smlouvou vystavovala na tyto platby faktury, které žalobkyně hradila v období od 1. 9. 2016 do 31. 3. 2018 a kromě těchto plateb zaslala žalované ještě další platby nad rámec svých smluvních povinností a to dne 6. 9. 2016 částku 37 602 Kč a dne 18. 8. 2017 částku 12 584 Kč Tyto platby byly poukázány na účet žalované bez právního důvodu. Částka 6 716 Kč z těchto plateb byla použita na úhradu nedoplatku za služby vyúčtované fakturou [číslo]. Žalovaná ohledně nároku žalobkyně vznesla námitku promlčení, neboť tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, zahrnující vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o tom, kdo je osoba povinná k jeho vydání, běžela žalobkyni ode dne, kdy došlo k připsání výše uvedených plateb na účet žalované. Žalobkyně musela vědět, že plní žalované nad rámec smlouvy, tudíž bez právního důvodu, žalovaná odmítla, že by vrácením kauce ve výši 8 800 Kč došlo z její strany k uznání povinnosti k úhradě částky 43 470 Kč. Žalobkyně na vyjádření žalované reagovala podáním ze dne 16. 8. 2021, v němž uvedla, že částky poukázané žalobkyní nejsou bezdůvodným obohacením bez právního důvodu, neboť u platby ze dne 6. 9. 2016 ve výši 37 602 Kč žalobkyně uvedla, že se jedná o tři nájmy a u platby ze dne 18. 8. 2017 ve výši 12 584 Kč uvedla, že se jedná o nájem kanceláře, jednalo se tak dle jejího názoru o plnění z právního důvodu, který odpadl. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 21. 9. 2021, k tomuto jednání se žalobkyně ani její právní zástupce nedostavili. Teprve po skončení ústního jednání byla do spisu založena omluva, došlá soudu téhož dne ráno, v níž se právní zástupce žalobkyně k jednání omluvil a navrhl, aby žalobě bylo vyhověno. Soud jednal ve věci dle § 101 odst. 3 o.s.ř., v nepřítomnosti žalobkyně. Provedeným dokazováním a ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že mezi žalobkyní, jako podnájemcem, a žalovanou, jako nájemcem, byla dne 29. 6. 2016 uzavřena smlouva o podnájmu nebytových prostor – kanceláře s označením [číslo] ve [anonymizováno] nadzemním podlaží domu [adresa], [ulice a číslo], [obec a číslo], na dobu neurčitou s počátkem nájmu 1. 9. 2016. V článku V. smlouvy bylo stanoveno nájemné ve výši 110 Kč za metr čtvereční, v celkové výši 8 800 Kč a záloha na plnění a služby spojené s užíváním předmětu smlouvy ve výši 1 600 Kč. K oběma platbám se připočítávala DPH. Podle odst. 3 článku V. smlouvy byly platby splatné předem k 20. dni předchozího kalendářního měsíce, na bankovní účet pronajímatele. Daňový doklad měl být nájemcem vystaven vždy nejpozději k 10. dni předchozího kalendářního měsíce. V odst. 6 téhož článku se strany dohodly na složení kauce ze strany podnájemce ve výši 8 800 Kč (smlouva). Žalovaná vystavila žalobkyni fakturu s koncovým čtyřčíslím [číslo] splatnou dne 29. 6. 2016 na částku 8 800 Kč. Tato částka představující kauci byla ze strany žalobkyně uhrazena. Žalobkyni byly dále vystavovány faktury na jednotlivé měsíční platby nájemného a záloh na služby ve výši 12 584 Kč, počínaje fakturou s koncovým čtyřčíslím [číslo], splatnou dne 21. 8. 2016, a konče fakturou s konečným čtyřčíslím [číslo], ze dne 2. 2. 2018, splatnou 21. 2. 2018. Všechny měsíčně vystavované faktury byly ze strany žalobkyně uhrazeny (shodná tvrzení účastníků, vystavené faktury, rekapitulace faktur ze strany žalované a přehled plateb žalobkyně). Nad rámec těchto plateb na základě vystavených faktur žalobkyně dle shodných tvrzení účastníků řízení uhradila dne 6. 9. 2016 částku ve výši 37 602 Kč a dne 18. 8. 2017 částku ve výši 12 584 Kč (přehled vystavených faktur, přehled plateb žalobkyně, shodná tvrzení účastníků). Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení přeplatku zásilkami určenými žalované a doručenými do její datové schránky 15. 12. 2020 a 10. 12. 2020. Dne 11. 2. 2021 žalovaná uhradila žalobkyni částku 8 800 Kč (předžalobní výzvy včetně doručenek, potvrzení o příjmu platby 8 800 Kč, shodná tvrzení účastníků). Na základě učiněných zjištění vzal soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla uzavřena podnájemní smlouva ohledně prostoru sloužícího k podnikání dle ustanovení § 2302 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalobkyně se zavázala platit za užívání pronajatého prostoru podnájemné ve stanovené výši a zálohově hradit za poskytované služby, a to včetně DPH, na základě žalovanou vystavovaných faktur. Tuto svou povinnost obě strany plnily. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně uhradila každou fakturu vystavenou žalovanou v předepsané výši a dále uhradila kauci 8 800 Kč, dále bylo zjištěno, že předepsaná kauce byla po skončení nájemního vztahu žalobkyni vrácena. Nad rámec plateb na základě vystavených faktur uhradila žalobkyně dále částku 37 602 Kč již dne 6. 9. 2016 a částku 12 584 Kč dne 18. 8. 2017. U obou těchto plateb bylo podle tvrzení žalobkyně uvedeno, že se jedná o úhradu nájemného, žalobkyně však netvrdila, zda u těchto plateb uvedla také konkrétní měsíce, na které má být podnájemné těmito platbami hrazeno. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k ústnímu jednání nedostavila, nemohl jí soud vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů k těmto okolnostem podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Nicméně vzhledem k tomu, že obě tyto platby byly platbami nad rámec pravidelných úhrad placených na základě vystavených faktur, dospěl soud k závěru, že se jednalo o platby bez právního důvodu, jejichž zaplacením vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, jak je má na mysli § 2991 odst. 2 o.z. Podle odst. 1 téhož ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V daném případě žalobkyně tvrdila, že nad rámec běžného nájemného uhradila celkem 50 186 Kč, požadovala toliko vrácení částky 43 470 Kč po odečtení nedoplatku z vyúčtování služeb. Soud se dále zabýval otázkou, zda byla ze strany žalované důvodně vznesena námitka promlčení. Podle ustanovení § 609 o.z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odstavec 1 o.z., k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst. 1 o.z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo když se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o.z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o.z., promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle odst. 2 téhož ustanovení se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. V daném případě se tedy soud dále zabýval otázkou, kdy se žalobkyně mohla a měla dozvědět o tom, že poskytla žalované bezdůvodné obohacení a že žalovaná je povinna k jeho vydání. Pokud jde o osobu povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, je naprosto jednoznačné, že touto osobou je žalovaná, neboť ta byla účastníkem vztahu vyplývajícího z podnájemní smlouvy a jí také žalobkyně poukázala př