27 C 9/2021-54 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobkyně podala dne 17. 7. 2020 žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně odůvodnila svůj nárok tak, že dne 6. 9. 2018 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO], dále jen právní předchůdkyně) se žalovanou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 2 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit poskytnutou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 136,40 Kč a smluvní úrok z úvěru. Dle smluvního ujednání byla celková dlužná splátka splatná dne 9. 10. 2018 a to ve výši a dle podmínek specifikovaných v úvěrové smlouvě. Smlouva samotná pak byla uzavřena prostřednictvím internetového portálu právní předchůdkyně žalobkyně – [webová adresa]. Žalobkyně dále uvedla, že veškeré relevantní informace ohledně úvěru byly žalované poskytnuty v rámci elektronického procesu sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru v dokumentu v samotném závěru kontraktačního procesu, který si byla žalovaná povinna přečíst, přičemž svůj souhlas a své srozumění s tímto dokumentem potvrdila. Žalovaná přesto svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplatila řádně a včas, když do data splatnosti 9. 10. 2018 neuhradila ničeho a od tohoto data se tak ocitla v prodlení. V důsledku tohoto prodlení pak byla žalovaná povinna uhradit zákonný úrok z prodlení z neuhrazené listiny a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Tato smluvní pokuta vyplývá z čl. VIII. odst. VIII.1. smlouvy o úvěru, přičemž na žalobkyni byla postoupena právní předchůdkyní takto vypočtená smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč, a to v souladu s § 122 odst. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, kterou žalobkyně požaduje. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 10. 12. 2019 s účinností k témuž dni postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na současnou žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 21. 1. 2020. Uplatněný nárok tak dle žalobkyně tvoří nesplacená jistina ve výši 2 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 057,26 Kč (tvořený dle žalobkyně součtem nedoplatku poplatků, smluvních úroků a nákladů na vymožení pohledávky), smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 248,79 Kč za období od 10. 10. 2018 do 20. 10. 2019 z částky jistiny 2 000 Kč a zákonný úrok z prodlení od 11. 12. 2019 do zaplacení z částky jistiny. Závěrem žalobkyně zkonstatovala, že žalovaná na uvedené částky neuhradila ničeho, přestože byla dne 23. 6. 2020 předžalobně upomenuta. 2. Usnesením ze dne 20. 1. 2021, č.j. 27 C 9/2021-23 soud žalobkyni vyzval k doplnění žaloby, a to jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalované ve smyslu závěrů Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, C -679/18, poučil ji o svém právním názoru, že daný právní vztah může být posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a zároveň žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů ohledně toho, kdy a jak byla žalovaná vyzvána k vrácení jistiny úvěru, resp. kdy se částka 2 000 Kč stala splatnou tak, aby bylo možné určit počátek případného prodlení. K této výzvě vzala žalobkyně žalobu dne 2. 2. 2021 částečně zpět co do částky 4 057,26 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 3 057,26 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, s odůvodněním, že nedisponuje dokumenty k prokázání bonity žalované. Žalovaný nárok se tak dle této modifikace žalobního návrhu skládal z dlužné jistiny ve výši 2 000 Kč, zákonného úroku z prodlení z této jistiny od 11. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 185,42 Kč a nákladů řízení. Usnesením ze dne 4. 2. 2021, č.j. 27 C 9/2021-29 (jež nabylo právní moci dne 26. 6. 2021) bylo řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala kapitalizovaného úroku ve výši 3 057,26 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, zastavil. 3. Soud dále ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), když žalobkyně s tímto postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu a žalovaná se k výzvě soudu ze dne 29. 3. 2021, č.j. 27 C 9/2021-41, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), přičemž ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Na základě účastníky předložených listinných důkazů tak dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Žalovaná dne 6. 9. 2018 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 2 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 136,40 Kč do 9. 10. 2018. Uvedený úvěr, označený jako spotřebitelský, byla žalovaná povinna vrátit v jediné bezhotovostní splátce na sjednaný účet do shora uvedeného data (smlouva o úvěru č. [anonymizováno]). Sjednané peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč byly žalované právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty na účet uvedený ve smlouvě o úvěru dne 10. 9. 2018 (Potvrzení o platbě od [právnická osoba] ze dne 14. 2. 2020). Právní předchůdkyně žalobkyně (ve formě nástupnické společnosti po fúzi – viz projekt vnitrostátní fůze sloučením ze dne [datum]) postoupila současné žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou na základě smlouvy ze dne 10. 12. 2019, kdy k postoupení došlo ke stejnému dni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2019). Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 21. 1. 2020, ve kterém byla žalovaná rovněž vyzvána k plnění do 10 dnů od obdržení dopisu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2020, podací arch). Právní zástupce žalobkyně zaslal žalované dne 24. 6. 2020 předžalobní výzvu datovanou dnem 23. 6. 2020, kde žalovanou vyzýval k zaplacení částky 6 202,90 Kč s příslušenstvím. Požadované plnění měla žalovaná uhradit nejpozději do 3. 7. 2020 (předžalobní upomínka ze dne 23. 6. 2020, podací arch). 6. Na základě zjištěného skutkového stavu a dále uvedeného právního hodnocení dospěl soud k závěru o částečné důvodnosti žaloby. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobkyně se po žalované, žalobou ze dne 17. 7. 2020, domáhala zaplacení pohledávky, jejíž vznik (a smluvně-závazkovou povahu) shledávala v úvěrové smlouvě a jejím porušení ze strany žalované. Po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 2. 2. 2021 žalobkyně nárok omezila na„ jistinu“ ve výši 2 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 12. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z této částky od 10. 10. 2018 do 20. 10. 2019 ve výši 185,42 Kč. K jiné dispozici se žalobou nicméně nedošlo, a to ani z hlediska změny tvrzeného právního důvodu vzniku pohledávky. 7. Žalobkyně v řízení (ani po poučení ze strany soudu) netvrdila ani neprokazovala, že by původní věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, řádně posoudil úvěruschopnost žalované (resp. žalobkyně ve svém podání z 2. 2. 2021 výslovně uvedla, že potřebnými dokumenty nedisponuje, a zároveň neoznačila žádný důkaz k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované). 8. S ohledem na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18 pak soud aplikoval ustanovení § 87 odst. 1 větu první zákona o spotřebitelském úvěru na projednávanou věc tak, že dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti (§ 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále jen o.z.), tedy přesto, že žalovaná námitku neplatnosti vůbec nevznesla. V souladu s poučením, poskytnutým žalobkyni analogicky dle § 118a odst. 2 o.s.ř. včas a předem v písemné podobě, pak soud dospěl k tomu, že žalobou uplatněný nárok je na místě posoudit dle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o.z.). Právním hodnocením žalobce není soud v řízení vázán, a jsou-li skutková tvrzení (popř. důkazní situace) dostatečná pro řádné posouzení nároku, soud ve věci rozhodne na základě vlastního právního hodnocení. 9. Pro úplnost soud podotýká, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru v této věci nepovažuje ani za samostatný právní důvod vzniku nároku na vrácení„ jistiny“ spotřebitelského úvěru, ani za speciální úpravu lhůty pro její vrácení. Dle názoru soudu se tímto ustanovením výše uvedený rozsudek Soudního dvora Evropské unie nezabýval takovým způsobem, aby jeho závěry bylo možno aplikovat při výkladu českého práva. Druhá věta předmětného ustanovení zcela zjevně směřuje právě na situaci, předvídanou původně zákonodárcem, tedy že dlužník se (relativní) neplatnosti (včas) aktivně dovolává. Na případy, kdy soud z úřední povinnosti, v souladu s eurokonformním výkladem, dospěje k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, je dle názoru soudu třeba aplikovat obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení, jak již bylo u