40 C 153/2021-36 — Obvodní soud pro Prahu 9

1.Žalobce se žalobou domáhá zaplacení 34 550 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky poskytnuté podle smlouvy o zápůjčce uzavřené účastníky dne [datum]. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 20 000 Kč, z poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 550 Kč a z dluhu na smluvní pokutě ve výši 10 000 Kč. Žalobce rovněž požaduje částku ve výši 2 500, jako náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. K výzvě soudu dle § 43 o.s.ř. nedoplnil žalobce dne [datum] žalobní tvrzení, když uvedl, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil. 3. Důkazy v řízení provedenými zjistil soud následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Dne [datum] byla mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako klientem uzavřena prostřednictvím prostředku komunikace na dálku smlouva o zápůjčce (§ [číslo], § [číslo], § 2390 zák. č. 89/2012 Sb.), na základě které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 20 000 Kč a žalovaný se zavázal v souvislosti s touto zápůjčkou zaplatit věřiteli vedle jistiny i částku 4 550 Kč přestavující poplatek za poskytnutí zápůjčky. Celková částka, kterou byl žalovaný na základě smlouvy o zápůjčce povinen zaplatit, činila 24 550 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit úvěrujícímu ve lhůtě do [datum] (smlouva o zápůjčce ze dne [datum], všeobecné obchodní podmínky žalobce účinné od 24. 5. 2018). Žalobce zaslal žalovanému peněžní prostředky v částce 20 000 Kč na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě o zápůjčce ze dne [datum] (výpis z účtu žalobce). Dopisy ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky (dopisy ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]). Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky předžalobní výzvou právního zástupce žalobce (předžalobní výzva z [datum] včetně podacího lístku). 4. Lze učinit následující závěr o skutkovém stavu. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce prostřednictvím prostředku komunikace na dálku mezi žalobcem a žalovaným (§ [číslo], § [číslo], § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), kdy žalovanému byly žalobcem poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se je zavázal vrátit do [datum]. V řízení bylo rovněž prokázáno, že se žalovaný zavázal do [datum] uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 550 Kč. V řízení ze strany žalovaného nebylo tvrzeno, tím méně pak prokázáno, že by svůj závazek vyplývající ze shora citované smlouvy o zápůjčce splnil řádně a včas a že by na úhradu svého závazku něčeho zaplatil. Soud se nejprve zabýval otázkou, jak věřitel (žalobce) posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet zápůjčku, tedy spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel tedy poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve. Žalobce byl vyzván soudem k doložení toho, jak byla posouzena schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“). K této výzvě se žalobce sice vyjádřil, ale pouze tak, že v podání ze dne [datum] uvedl, že nebude doplňovat skutková tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na shora uvedené, nelze dospět k závěru, že by věřitel pečlivě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a nutno uzavřít, že v daném případě věřitel nedostál své povinnosti stanovené mu zákonem a při poskytnutí úvěru, s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil řádně svou zákonnou povinnost, je smlouva o zápůjčce ze dne [datum], kterou byl sjednán spotřebitelský úvěr, ze zákona ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 z.s.ú. a § 588 o.z., pro zjevný rozpor se zákonem, absolutně neplatná, a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém bylo soudem v právní větě zejména vysloveno, že„ dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích”. Současně dle nálezu ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LPS. Ústavní soud tak ve svém nálezu dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy.“ Sám žalobce si byl vědom nedostatku svých listinných důkazů, když již v žalobě navrhoval, že v případě neuznání nároku žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje, aby soud tento nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil dle § 2993 o.z., kdy plnila-li strana (žalobce), aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobce poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný však tuto částku žalobci do dnešního dne nevrátil, a to ani z části. S ohledem na shora uvedené, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalobce zaslal žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 20 000 Kč a žalovaný ničeho nevrátil, soud uzavřel, že došlo na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč. Proto soud ve výroku I. tohoto rozsudku žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení. Povinnost k úhradě zákonných úroků z prodlení se opírá o § 1970 o.z., když výše úroků z prodlení je dána § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem ke shora uvedenému co se týče zbývající dlužné žalované částky ve výši 17 050 Kč, skládající se z částky 4 550 Kč (poplatek za poskytnutí zápůjčky), z částky 10 000 Kč (smluvní pokuty) a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, soud rozhodl vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a žalobu v této části zamítl. 5. Na daný případ aplikoval soud zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2994 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To pla