52 C 417/2017-942 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne , datum, , domáhal nahrazení rozhodnutí , právnická osoba, , č.j. , Anonymizováno, ze dne , datum, . Žalobce v žalobě navrhoval, aby soud určil, že účastníci 1) až 4) nejsou vlastníky, označených pozemků, a dále žalobce navrhoval, aby bylo nahrazeno rozhodnutí , právnická osoba, , , Anonymizováno, ) ze dne , datum, . K aktivní legitimaci žalobce, uvedl, že žalobce byl ke dni účinnosti zákona o půdě vlastníkem předmětného podílu a osobou povinnou k jeho vydání (§ 5 cit. zákona). Vydáním předmětného rozhodnutí žalobce pozbyl svého vlastnického práva, a byl tedy v tomto právu dotčen a zkrácen (§ 246 odst. 1 o.s.ř.). Tuto újmu lze odstranit tím, že soud ve věci samé rozhodne rozsudkem a předmětné rozhodnutí nahradí (§ 250j o.s.ř.). Žalovaní namítali, že předmětné pozemky nebyly zastavěny ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Otázka zastavěnosti byla již ve vztahu ke stavbě sídliště , právnická osoba, judikatorně řešena, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1651/2005, které zejména uvádí: „stavební povolení ze dne 24. 9. 1990 bylo vydáno nikoliv na výstavbu každé jednotlivé stavby (budovy), nýbrž na celý soubor obytných a dalších staveb sídliště Č. M. II - 4. stavba, je pro okamžik zahájení takového souboru staveb třeba vycházet z data zahájení stavby sídliště jako celku, k němu došlo podle záznamu ve stavebním deníku dne 3. 12. 1990“, Předmětný pozemek byl v rámci výstavby sídliště zastavěn trvalými stavbami majícími povahu nemovitostí (obytné domy), což má za následek trvalou změnu využití předmětného pozemku, které brání jeho zemědělskému nebo lesnímu využití. A toto rozhodnutí NS bylo podrobeno i ústavnímu přezkumu, a to konkrétně v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 619/06, kterým ÚS ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud má za to, že v daném případě by bylo v rozporu s účelem i smyslem zákona o půdě vyložit uvedený pojem zahájení stavby jiným způsobem, neboť stavba předmětného sídliště byla pojímána a projektována jako sídlištní obytný celek, což vyplývá i ze stavebního povolení vydaného v r. 1990. Žalobce uvedl k „vydatelnosti pozemků“, že nebyla v průběhu doby řešena jednotně. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 685/2022: „pokud je argumentováno, že spoluvlastnické podíly na předmětných pozemcích, jakož i okolní pozemky, byly v jiných restitučních řízeních již vydány, je třeba akcentovat změnu v rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu. Je třeba vycházet z incidentní retrospektivy nových právních názorů“. K zásadnímu judikaturnímu přelomu stran „vydávací“ judikatury došlo v roce 2014, a napadené rozhodnutí , právnická osoba, bylo vydáno až v roce 2017, čímž neobstojí námitky účastníků, že by se snad žalobcem citovaná rozhodnutí neměla na tento spor aplikovat. Dospěl-li SPÚ k závěru, že pozemky nelze považovat za pozemky zastavěné ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jedná se o posouzení, které zcela zjevně odporuje smyslu a účelu zákona o půdě, i shora citovanému rozhodnutí NS. Žalobce odkazoval na historické plány sídliště Černý Most II2 a aktuální náhled z ortofotomap, když z těchto podkladů vyplývá, že dnešní podoba sídliště Černý Most II fakticky odpovídá té, která byla zachycena na územním projektu zóny Černý Most II ze září 1978, dále studii souboru staveb Černý Most II z června 1981 a koordinační situaci stavby Černý Most II – 4. stavba z dubna 1989. Z těchto podkladů zároveň vyplývá, že již historicky od 80. let minulého století byla jako součást sídliště Černý Most II, zařazena i mezibloková zeleň a areály občanské sídlištní vybavenosti (viz studie z roku 1981). Žalobce dále upozorňoval na smysl a účel zákona o půdě, kdy již ze samotného umístění pozemků je zřejmé, že jejich vydáním nemůže dojít k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě. Uvedené je prokázáno prohlášením účastníka 1), který v rámci jednání uvedl, že dojde-li k vydání pozemků oprávněným osobám, jsou tyto připraveny je žalobci prodat. A toto prohlášení je důvodem, pro který nemohou být pozemky vydány. Judikatura k otázce, jaké pozemky je možné vydat, nebyla v průběhu času konzistentní. Zcela zásadní byl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že není možné vydat pozemek sloužící jako veřejné prostranství, pro překážku dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě. V dané věci se jednalo o pozemek „pokrytý porostem“. Od tohoto nálezu se odvinuly dvě linie judikatury: - není možné vydat pozemky tvořící sídlištní celek a není možné vydat pozemky, které tvoří veřejné prostranství – veřejnou zeleň. K judikatuře k veřejnému prostranství – veřejné zeleně, je zcela zásadní navazující nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15: „Za zjištěných skutkových okolností, při nichž jsou pozemky (travnatá plocha místy porostlá veřejnou zelení) v posuzované věci užívány výhradně pro veřejné účely, není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit.“ Od tohoto rozsudku se dále odvíjí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3831/2017: „ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že předmětný pozemek je součástí Centrálního parku P., je (jako veřejná zeleň) veřejným statkem a i z jeho umístnění je patrno, že naturální restituce vedla by tak toliko k holému vlastnictví restituentů“. Dále usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5267/2017: „závěry Ústavní soud, ani nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14, sp. zn. II. ÚS 536/14, sp. zn. III. ÚS 1961/15, nemínil popřít nýbrž nad rámec překážek výslovně uvedených v § 11 zákona č. 229/1991 Sb. argumentem per analogiam dovodil nemožnost vydání pozemku sloužícího jako veřejná zeleň, respektive zatíženého obecným užíváním. V řešené věci nicméně odvolací soud uzavřel, že účastníky nárokované pozemky žádné veřejné funkci neslouží a tvoří toliko postradatelnou součást komerčně užívaného areálu“. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2029/2017: „Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky, jež se nacházejí v sídlišti N. B., jsou užívány pro veřejné účely - jako parkoviště, veřejná zeleň a chodníky, pak jde o obdobnou situaci, která již byla řešena v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.“. Dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 720/2023: „nárokované pozemkové části jsou umístěny mezi bytovými domy (v centrální části obytného sídliště), jsou veřejně přístupné, jsou věnovány užívání obyvateli bytových domů i veřejností k relaxaci či jinému užití (opatřeny lavičkami a okrasnou zelení, jsou zde zasazeny stromy, umístěno pískoviště pro děti a sušáky na prádlo apod.), prostřednictvím betonového chodníku slouží vzájemnému propojení bytových domů a mají – objektivně vzato – charakter veřejné zeleně, a jejich naturální restituovatelnost vylučuje okolnost, že jsou funkčně propojeny s okolními bytovými domy (plní zde funkci relaxační a užitnou) a plní též funkci veřejného statku coby veřejného prostranství, když slouží k uspokojování potřeb občanů obce, majíce funkční význam pro daný sídelní celek.“ Dále žalobce upozornil na druhou větev rozhodnutí (která rovněž navazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. 581/14), která se týká sídlištního celku. Například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2873/2017: „…část předmětného pozemku (veřejně přístupná účelová komunikace s odstavným státním) bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k užívání stavby domu č. p. v sídlišti H.-S., a jeho další část slouží jako veřejná zeleň v rámci uvedeného sídlištního komplex, což by neumožňovalo oprávněné osobě realizovat vlastnické oprávnění.“ Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3838/17 ze dne 20. 6. 2018 „Soud posuzoval otázku celkové funkční provázanosti dotčených pozemků s ostatními pozemky a stavbami, tvořícími vzájemně provázaný soubor staveb (areál), zde sídlištní celek. Žalobce k řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , spisová značka, uvedl, že v rámci souvisejícího sporu vydal Nejvyšší soud stěžejní rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1651/2005, které se danou problematikou zabývá. Jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu č. j. 19 C 33/2003-50 byla předmětem sporu pozemková parcela , Anonymizováno, , dle aktuálního označení tedy část pozemku parc. č, Anonymizováno, v k. ú. , právnická osoba, . A žaloba, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely , Anonymizováno, – role o výměře 7.049 m2 v k. ú. , Anonymizováno, (dle KN část parcely č. , Anonymizováno, ) vedené u katastrálního úřadu , adresa, na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec hl. m. , adresa, , katastrální území , právnická osoba, , byla zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud vycházel především ze stavebního povolení ze dne , datum, , ze zápisu o odevzdání a převzetí staveniště ze dne , datum, , z fotokopie stavebního deníku ze dne , datum, . Rozsudek byl potvrzen rozsud