Obvodní soud pro Prahu 9 15 C 236/2026-23 – Náklady řízení

o 58 776 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 15. 4. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 58 776 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 12. 10. 2023 byla mezi společností , právnická osoba, (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se původní věřitelka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru, jakož i dalšími poplatky, splácet. Žalovaný však ze smlouvy řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy byla následně ze strany původní věřitelky smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2025 postoupena na žalobkyni, a to se všemi právy s pohledávkou spojenými. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení částky v celkové výši 58 776 Kč, která sestává z nesplacené části úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli ta mu byla řádně doručena, a to dne 11. 5. 2026.Soud oba účastníky předvolal k jednání konanému dne 25. 8. 2026. Přestože bylo předvolání k jednání žalovanému řádně doručeno, žalovaný se k jednání nedostavil. Soud proto postupoval v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když věc projednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného.Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Z předložené smlouvy o úvěru vyplývá, že dne 12. 10. 2023 byla mezi původní věřitelkou a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 0433229, na jejímž základě původní věřitelka žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě v celkové výši 1 522 Kč splácet celkem 14 měsíců, a to v pravidelných měsíčních splátkách, z nichž výše jedné měla činit částku 3 984 Kč. RPSN byla ve smlouvě sjednána ve výši 272,44 %. Žalovaný původní věřitelce uhradil celkem tři splátky, z nichž výše každé činila 4 000 Kč, tj. původní věřitelce žalovaný uhradil částku ve výši 12 000 Kč. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy byla následně ze strany původní věřitelky smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2025 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2026. Žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 9. 3. 2026.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 58 776 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že RPSN byla sjednána ve výši 272,44 %. Taková výše RPSN je však v rozporu s dobrými mravy, a proto je ujednání o RPSN dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 %. Jelikož je ujednání o RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a je tedy celou smlouvu třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud proto posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4. 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 18 000 Kč, tj. rozdílu mezi poskytnutou výší jistiny úvěru a již splacenou částí jistiny úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke dni následujícím po posledním dni lhůty k plnění vymezené předžalobní výzvou (výrok ad I). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně procesně neúspěšná a žalovanému žádné s tímto řízením související náklady nevznikly (výrok ad III).