Obvodní soud pro Prahu 9 80 C 31/2026-23 – Náklady řízení

Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 6. 11. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 36 179,05 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 9. 1. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 41 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky, a to formou denních splátek, se splatností první splátky dne 8. 2. 2025. Na základě úvěrové smlouvy v den jejího uzavření byla z bankovního účtu žalobkyně prostřednictvím bezhotovostní platby poskytnuta na bankovní účet žalovaného částka 11 500 Kč; dále byla žalovanému poskytnuta na jeho bankovní účet dne 25. 2. 2025 částka 4 923 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to dotazy příslušným registrům či z předložených výpisů z účtu žalovaného. Jelikož žalovaný splátky včas nehradil, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala prostřednictvím emailu dne 13. 6. 2025. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 17. 10. 2025 k uhrazení dlužné částky, nicméně do podání žaloby svůj dluh neuhradil. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 16 400 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 312,54 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 319,80 Kč, poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši 20,16 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného v částce 18 599,12 Kč a dalšího příslušenství specifikovaného ve výroku II. tohoto rozsudku, jakož i smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru za období 15. 3. 2025 do 13. 6. 2025 v částce 527,23 Kč. Jestliže by soud neměl nárok žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy za prokázaný, žalobkyně současně navrhla, aby soud rozhodl o jejím nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoliv byl poučen, že v opačném případě bude soud jeho souhlas s takovým postupem podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) předpokládat. Soud proto se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání.3. Soud ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „, Anonymizováno, “ č. , hodnota, ze dne 9. 1. 2025 zjistil, že žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému revolvingový úvěr s kreditním rámcem 41 900 Kč. Strany si sjednaly úrokovou sazbu ve výši 0,983 % denně, roční procentuální sazba nákladů činila 1 677,10 % (citovaná smlouva). Vzhledem k výši sjednaného úroku se soud nejdříve zabýval platností úvěrové smlouvy, resp. jejího souladu s dobrými mravy.4. Úroky z úvěru byly sjednány ve výši 0,933 % denně, tedy 340,5 % ročně, a RPSN zohledňující veškeré náklady na poskytnutý úvěr činila dokonce 1 677,10 % ročně. Ze statistických údajů ČNB (ARAD) bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v lednu 2025, činil úrok u kontokorentních úvěrů poskytovanými bankami, které soud považuje jako typ úvěrů, u který je statistika zveřejňována ČNB, jako nejbližší pro porovnání s revolvingovými úvěry, průměrně 19,62 % ročně a úroková sazba pro spotřebitelské úvěry vyjma kontokorentních úvěrů a kreditních karet 8,63 % ročně. Sjednaný úrok tedy dosahuje 17násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke kontokorentním úvěrům, 40násobku v poměru k úvěrům na spotřebu obecně (bez kontokorentních úvěrů a kreditních karet). Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 o. z. absolutně neplatné. Jelikož se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 61/2022-40, nebo rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j. 19 Co 102/2022-61). S ohledem na neplatnost smlouvy soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení.5. Z přehledu bankovních transakcí má soud za prokázané, že žalobkyně poukázala pod variabilním symbolem čísla úvěrové smlouvy ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného dne 9. 1. 2025 částku ve výši 11 500 Kč a dne 25. 2. 2025 částku ve výši 4 923 Kč (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli).6. Dopisem ze dne 8. 10. 2025 vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 36 753,80 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 9. 1. 2025 a nákladů právního zastoupení ve výši 6 969 Kč (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 8. 10. 2025, potvrzení o podání doporučené zásilky).7. Další listinné důkazy předložené žalobkyní soud pro nadbytečnost neprovedl.8. Podáním ze dne 11. 3. 2026 žalobkyně sdělila, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 3 910,36 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil, natož prokázal, že by žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil více, než kolik tvrdila žalobkyně, soud žalobě vyhověl co do částky ve výši 12 512,64 Kč (16 423 Kč – 3 910,36 Kč), neboť s ohledem na absolutní neplatnost uzavřené smlouvy má žalobkyně dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nárok na vydání toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl k dopisu ze dne 8. 10. 2025 (§ 573 o. z.).9. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení byl úspěšnější žalovaný, avšak ten zůstal po celou dobu řízení pasivní, a tudíž mu žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly.