14 C 235/2021-25 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 5. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 816 Kč s příslušenstvím přestavující zákonný úrok z prodlení, náhradu nákladů na upomínání ve výši 100 Kč (v žalobě označenou jako kapitalizovaný úrok) a smluvní pokutu ve výši 1 820 Kč. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 12. 7. 2019 mezi žalovaným a [anonymizováno] předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla [anonymizováno] předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr do 11. 8. 2019. Žalovaný ničeho neuhradil. [anonymizováno] předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 16. 11. 2020 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ode dne 20. 11. 2020. Žalovaný na uvedený dluh neuhradil nic, a to ani v návaznosti na předžalobní upomínku a oznámení o postoupení pohledávky, žalobkyně tak po žalovanému požadovala poplatek za upomínání ve výši 100 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v celkové výši 1 820 Kč a zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 497,53 Kč a od 21. 11. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 14 C 235/2021-15, ze dne 17. 9. 2021, bylo řízení, co do částky ve výši 1 816 Kč a co do částky ve výši 100 Kč zastaveno pro zpětvzetí žalobkyně. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Z listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: že právní předchůdkyně žalobkyně 12. 7. 2019 poskytla žalovanému prostřednictvím zprostředkovatele spol. [právnická osoba] v hotovosti peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit nejpozději do dne 11. 8. 2019, což ale neučinil. [anonymizováno] předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku s účinností ke dni 20. 11. 2020. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky v dopise o oznámení postoupení, a to ve lhůtě 10 dní ode dne doručení, přičemž dopis byl předán k poštovní přepravě dne 7. 12. 2020. Dále žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě předžalobní upomínkou. 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o. z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 7. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť [anonymizováno] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 8. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a [název soudu]. Jak uvedl [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) [číslo listu] [ustanovení právního předpisu EU], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice [ustanovení právního předpisu EU] [Smlouva o EHS] (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod [anonymizováno] [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 9. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp. zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizována dvě slova] Evropské Unie. V tomto konkrétním případě žalobkyně ani přes výzvu soudu ze dne 6. 9. 2021 pod [anonymizováno] [číslo jednací] nesdělila a ani nedoložila žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet (naopak na tuto výzvu reagovala částečným zpětvzetím žaloby co do smluvní pokuty a části příslušenství). Soud tedy uzavřel, jak je již uvedeno výše, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Je-li pak neplatná smlouva, tak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 10. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 4 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2993 o. z. bez právního důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 4 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal úroky z prodlení z částky 4 000 Kč ode dne 22. 12. 2020 do zaplacení. 11. Soud žalobu, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 4 000 Kč od 12. 8. 2019 do 21. 12. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % z částky 4 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, zamítl, neboť splatnost bezdůvodného obohacení nastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci dopisu o oznámení postoupení pohledávky, který byl podán k poštovní přepravě dne 7. 12. 2020. Předmětná písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o. z. dne 10. 12. 2020, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala 10 dní ode dne doručení, a výše úroku žádaná žalobkyní neodpovídala výši upravené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 377,33 Kč, přičemž tato částka představuje 37,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,78 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 816 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1 500 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 700 Kč ve výši 567 Kč. 13. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 čás