14 C 49/2021-31 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč, která se skládá z jistiny dluhu ve výši 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně v celkové výši 2 000 Kč a příslušenství, které je tvořeno zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 4 000 Kč kapitalizovaným za období od 30. 12. 2018 do 10. 8. 2020 částkou 580,93 Kč, nesplaceným smluvním úrokem ve výši 920 Kč a nákladů na upomínání ve výši 100 Kč (v žalobě označené jako kapitalizovaný úrok). Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 28. 11. 2018 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr do 29. 12. 2018, neuhradila však ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 19. 8. 2020 svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, a to s účinností ode dne 28. 8. 2020. Žalovaná dluh neuhradila ani v návaznosti na předžalobní upomínku. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Žalobkyně v návaznosti na usnesení soudu ze dne 28. 6. 2021 [anonymizována dvě slova] [číslo jednací], aby doložila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr (s odkazem. závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, [anonymizováno] [ústavní nález], či závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, [anonymizováno] [spisová značka]) vzala žalobu co do smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 020 Kč zpět. V rozsahu zpětvzetí žaloby soud rozhodl o částečném zastavení řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 14 C 49/2021-20, ze dne 15. 7. 2021, které nabylo právní moci dne 18. 8. 2021. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Z listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Smlouvou o úvěru bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vystavila smlouvu znějící na jméno žalované, jejichž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalované právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši 4 000 Kč Smlouva o úvěru nebyla žalovanou podepsána. Výpisem z účtu právní předchůdkyně žalobkyně bylo prokázáno, že tato poukázala dne 29. 11. 2018 částku ve výši 4 000 Kč na [anonymizována tři slova] [bankovní účet], jež byl v této době dle sdělení [právnická osoba], ze dne 7. 7. 2021, veden pro žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku s účinností ke dni 28. 8. 2020. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky též v dopise o oznámení postoupení se splatností 10 dní, který byl předán k poštovní přepravě dne 9. 9. 2020. 6. Žalobkyní předložené důkazy soud považuje za věrohodné, plně prokazující tvrzení žalobkyně s tím spíše za situace, kdy žalovaná zůstala pasivní, žádné důkazy nepředložila a žalobou uplatněný nárok nesporovala. 7. Takto zjištěný skutkový stav po právní stránce soud posoudil tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o. z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr, aniž by před jeho poskytnutím zkoumala schopnost žalované daný úvěr splácet. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky [anonymizováno] [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a [název soudu]. Jak uvedl [anonymizována dvě slova] Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) [číslo listu] směrnice 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném [anonymizována dvě slova] [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalované, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizována dvě slova] Evropské Unie. V tomto konkrétním případě žalobkyně ani přes výzvu soudu ze dne 28. 6. 2021 [anonymizována dvě slova] [číslo jednací] nesdělila a ani nedoložila žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Soud tedy uzavřel, jak je již uvedeno výše, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Je-li pak neplatná smlouva, tak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 11. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 4 000 Kč, plnila tak bez právního důvodu a vzniklo jí dle § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnila. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí částku 4 000 Kč s tím, že žalovaná se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal úroky z prodlení z částky 4 000 Kč ode dne 25. 9. 2020 do zaplacení. 12. Soud žalobu, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 4 000 Kč od 29. 12. 2018 do 24. 9. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % z částky 4 000 Kč od 25. 9. 2020 do zaplacení, zamítl, když splatnost bezdůvodného obohacení nastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci dopisu oznamujícího postoupení pohledávky ze dne 28. 9. 2020, který byl podán k poštovní přepravě dne 9. 9. 2020. Předmětná písemnost byla žalované doručena v souladu s § 573 o. z. dne 14. 9. 2020, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala uběhnutím lhůty 10 dní, a když zákonná výše úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., je odlišná od té uplatněné v žalobě žalobkyní. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 506 Kč, přičemž tato částka představuje 34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 67 % a úspěchu žalované v rozsahu 33 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 S