14 C 82/2021-31 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 168 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný jako dlužník dne 21. 6. 2013 písemně co do důvodu a výše uznal svůj dluh ve výši 168 000 Kč vůči [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], kdy se jednalo o dluh ze smlouvy [anonymizována dvě slova], a zavázal se tento dluh splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 400 Kč měsíčně počínaje 16. 9. 2013, neuhradil však ničeho. Žalobkyně se nabyvatelkou pohledávky za žalovaným stala usnesením [název soudu] ze dne 1. 11. 2017 [anonymizováno] [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 1. 11. 2017. Dopisem ze dne 30. 3. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě žalované částky, žalovaný však neuhradil ničeho. 2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal ani zčásti s tím, že dohoda o uznání závazku a splátkový kalendář byly sepsány ještě před plánovaným předáním peněz, ke kterému pak již ale nedošlo, o peníze měl předchůdce žalobkyně připravit nějaký jeho příbuzný. Účelem půjčky mělo být podnikání žalovaného. Následně pak žalovaný uvedl, že předchůdce žalobkyně mu nemohl peněžní prostředky v žalované výši vůbec poskytnout, neboť takovou částkou nedisponoval. Žalovaný před rokem 2016 bydlel s předchůdcem žalobkyně, ten po něm za celou dobu žádné splátky nevymáhal. 3. Žalobkyně k tomu uvedla, že je pravdou, že žalovaný s předchůdcem žalobkyně v minulosti bydlel, a to je patrně důvodem toho, proč předchůdce žalobkyně po žalovaném splátky půjčky nevymáhal, později mu to už nedovoloval jeho [anonymizováno] stav. 4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti: 5. Z dohody o uznání závazku soud zjistil, že tato byla opatřena datem 21. 6. 2013, stranami byli pan [jméno] [příjmení], [rodné číslo] jako věřitel a žalovaný jako dlužník. Uvedenou dohodou žalovaný prohlásil, že dluží věřiteli ke dni sepsání dohody částku 168 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta jako půjčka na bydlení a tuto se zavazuje uhradit věřiteli v pravidelných měsíčních splátkách po 2 400 Kč, s první splátkou splatnou dne 16. 9. 2013, a to na účet [obec] [anonymizována dvě slova] [bankovní účet]. Součástí dohody byl také splátkový kalendář, kde byly rozepsány jednotlivé splátky, přičemž poslední splátka měla být uhrazena v únoru 2019. Žalovaný výslovně prohlásil, že uvedenou dohodu podepsal, nadto jsou podpisy na dohodě úředně ověřeny s datem ověření 21. 6. 2013. 6. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 11. 2017, které nabylo právní moci dne 1. 11. 2017, má soud za prokázané, že pohledávku za žalovaným nabyla v rámci dědického řízení žalobkyně. 7. Žalobkyně dne 30. 3. 2021 zaslala žalovanému výzvu k úhradě žalované částky, k čemuž mu stanovila lhůtu do 8. 4. 2021 (potvrzení o podání, předžalobní výzva). 8. Návrh na provedení důkazu výpisy z bankovního účtu předchůdce žalobkyně, kterými mělo být prokázáno, že předchůdce žalobkyně nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k poskytnutí půjčky, soud zamítl, neboť těmito by nemohlo být tvrzení žalovaného prokázáno, když peněžní prostředky mohly být poskytnuty i v hotovosti a výpisy z účtu samy o sobě neprokazují, že předchůdce žalobkyně nemohl uvedeným obnosem disponovat, nadto toto považuje soud za účelové tvrzení, když počáteční obranou žalovaného bylo tvrzení, že skutečně s předchůdcem žalobkyně o poskytnutí půjčky jednal, nicméně o peněžní prostředky měl předchůdce žalobkyně připravit jeho příbuzný, kterého žalovaný nezná a proto k poskytnutí půjčky nedošlo. 9. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: [anonymizováno] 23. 6. 2013 žalovaný písemně uznal svůj dluh vůči předchůdci žalobkyně ve výši 168 000 Kč ze smlouvy [anonymizována dvě slova] a zavázal se tento dluh uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 400 Kč s první splátkou splatnou dne 23. 9. 2013 a poslední splátkou splatnou v únoru 2019, za celou dobu však neuhradil ničeho, a to ani v návaznosti na upomínku žalobkyně. <i>10. Soud právní poměry účastníků posuzoval za účinnosti nové občanskoprávní úpravy, přičemž s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. S ohledem na toto ustanovení a dobu vzniku právního poměru mezi účastníky tak soud věc posuzoval podle předpisů účinných do 31. 12. 2013, tj. zejména zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obč. zák.).</i> <i>11. Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.</i> <i>12. Podle § 49a obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.</i> 13. Dle § 517 odst. 2 o. z. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 14. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, tak žalobkyně pohledávku za žalovaným nabyla z dědictví po zůstaviteli [anonymizováno] [jméno] [příjmení], nabytí dědictví bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím soudu, který schválil dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti (§ 1970 a násl. o. z.). 15. K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Ve zde posuzovaném případě uznání dluhu žalovaným splňuje všechny tyto náležitosti, když uznání dluhu bylo učiněno písemně, důvod závazku je označen jako půjčka a výše závazku je vyčíslena částkou 168 000 Kč, nevznikly ani pochybnosti stran pravosti podpisů, když žalovaný výslovně prohlásil, že předmětnou dohodu podepsal, nadto jsou podpisy účastníků úředně ověřeny. Soud tedy uznání dluhu považuje za platné. 16. Uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srovnej např. 29 Cdi 1370/2014, 33 Cdo 4237/2011, 33 Cdo 3496/2011, 33 Cdo 3894/2010). 17. Za situace, kdy procesním důsledkem uznání dluhu bylo přesunutí důkazního břemene z věřitele (žalobkyně) na dlužníka (žalovaného), bylo na žalovaném, aby, chtěl-li být ve sporu úspěšný, prokázal, že dluh nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl. O tom byl žalovaný v řízení poučen při jednání dne 17. 9. 2021 a byla mu poskytnuta lhůta 30 dnů, aby soudu označil a předložil důkazy k prokázání svých tvrzení, že závazek nevznikl. Žalovaný však přes poučení soudu zůstal v tomto směru zcela nečinný. Žalovaný pak v řízení ani netvrdil, že by svůj závazek vůči žalobkyni (jejímu předchůdci) splnil či by tento zanikl jinak. Za uvedené situace, kdy tedy žalovaný nevyvrátil právní domněnku o existenci dluhu vůči žalobkyni z titulu půjčky v době uznání a neprokázal, že takovýto závazek vůbec nevznikl, ve své obraně se omezil toliko na tvrzení, jímž popíral, že by předchůdce žalobkyně žalovanému částku 168 000 Kč poskytl, kdy napřed tvrdil, že s předchůdcem sice o poskytnutí uvedených finančních prostředků jednal, ale k předání peněž nedošlo, neboť předchůdce žalobkyně měl o peníze připravit blíže nejmenovaný příbuzný předchůdce žalobkyně a následně, že předchůdce žalobkyně neměl dostatečné finanční prostředky k poskytnutí takové částky, žádné z těcht