17 C 282/2021-36 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27.5.2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 800 Kč (tj. 4 000 Kč nesplacená jistina a 1 800 Kč smluvní pokuta) s příslušenstvím přestavujícím nesplacený úrok 910 Kč a náklady upomínání 100 Kč, a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z jistiny 480,82 Kč jdoucí od 18.5.2019 do 10.8.2020 a zákonný úrok z prodlení jdoucí od 29.8.2020 z jistiny 4 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 17.4.2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr celkovou částkou 4 920 Kč spolu s příslušenstvím do 17.5.2019. Žalovaný ničeho neuhradil. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1 800 Kč od 18.5.2019 do 10.8.2020. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila s účinností ke dni 28.8.2020 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dluh neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Podáním ze dne 9.12.2021 žalobkyně vzala svoji žalobu co do částky 2 820 Kč (tj. 1800 Kč smluvní pokuta a 1 020 kapitalizovaný úrok a náklady upomínání) částečně zpět. Proto soud řízení co do těchto částek řízení částečně v souladu s § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), v platném znění, výrokem I. zastavil. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Z provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně vystavila dne 17.4.2019 smlouvu [číslo] znějící na jméno žalovaného, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. Smlouva o úvěru nebyla žalovaným fyzicky podepsána, neboť byla uzavřena na dálku, kdy k ověření totožnosti žalovaného sloužila verifikační platba. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla dne 17.4.2019 částku 4 000 Kč převodem na účet uvedený ve smlouvě č. [bankovní účet]. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19.08.2020. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dní ode dne doručení dopisu o oznámení postoupení, který byl dán k poštovní přepravě dne 9.9.2020, následně byl též vyzván předžalobní upomínkou ze dne 3.5.2021. 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 11. Soud žalobkyni vyzval, aby doložila, jak byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, k čemuž žalobkyně uvedla, že důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje a v návaznosti na uvedené vzala svůj návrh částečně zpět. Soud proto dospěl na základě doložených listinných důkazů k závěru, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána nebyla. Smlouva je proto absolutně neplatná. 12. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 13. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 4 000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle § 2991 odst. 2 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 4 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009), a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výzva k plnění ve lhůtě 10 dnů byla obsažena v oznámení o postoupení pohledávky zaslané žalovanému dne 9.9.2020. Fikce doručení dle § 573 o.z. nastala dne 14.9.2020, a lhůta k plnění uplynula dnem 24.9.2020. Splatnost bezdůvodného obohacení žalovaného tedy nastala dne 25. 9. 2020 a k tomuto datu činila sazba zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně. Soud proto žalobci přiznal úrok z prodlení v této výši až od 25.9.2020 a ve zbývající části žalobu co do úroku z prodlení zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 469,38 Kč. Tato částka představuje 12,8 % z celkové výše nákladů žalobkyně (rozdíl úspěchu v řízení žalobkyně v rozsahu 56,4 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,6 %). Poměr úspěchu a neúspěchu soud vyčíslil jako míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Neúspěch žalobkyně (úspěch žalovaného) představovala částka 2 820 Kč, stran které vzal žalobce návrh zpět bez přičinění žalovaného (§ 146 odst. 2 věta první o.s.ř.), a dále částky příslušenství, co do kterých byla žaloba zamítnuta (kapitalizovaného úroku z prodlení 480,82 Kč, úroku z prodlení 9,75% ročně od 28.8.2020 do 24.9.2020 ve výši 28,77 Kč, a úroku z prodlení 1,5 % ročně od 25.9.2020 do dne vyhlášení rozsudku 14.12.2021 ve výši 73,27 Kč), celkem tedy částka 3 402,86 Kč. Úspěch žalobce představovala přiznaná částka 4 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 25.9.2020 do 14.12.2021, tj. 402,99 Kč, celkem 4 402,99 Kč. Při odečtení procenta úspěchu a neúspěchu žalob