34 C 20/2020-99 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 3. 2020 doplněnou podáním ze dne 21. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 877 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 15. 4. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč a žalovaný se je zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 377 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši 490 Kč s poslední splátkou ve výši 467 Kč. Žalovaný dosud uhradil pouze částku 17 500 Kč, z níž částka 9 192,18 Kč byla použita na částečnou úhradu souhrnného poplatku, částka 8 307,82 Kč na částečnou úhradu jistiny. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaný podepsal dne 15. 4. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému půjčku 16 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 377 Kč, a to v 59 týdenních splátkách po 490 Kč a poslední splátce ve výši 467 Kč s tím, že první splátku uhradí 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující vždy do konce dalšího týdenního období. Nedílnou součástí byly dle ujednání stran též Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce uvedené na zadní straně formuláře smlouvy (Smlouva o půjčce [číslo]). V článku 8 smluvních podmínek si strany sjednaly, že splátky se budou započítávat nejprve na souhrnný poplatek a teprve po jeho úplném uhrazení na vlastní částku půjčky (Smluvní podmínky smlouvy o půjčce). Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly 24. 6. 2019 smlouvou o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka žalovaného uvedená v Seznamu postoupených pohledávek postoupena na žalobkyni s účinností k témuž dni (Seznam postoupených pohledávek, Smlouva o postoupení pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 24. 6. 2019 bylo žalovanému zasláno (dopis ze dne 24. 6. 2019 a podací arch). Žalovaný byl dopisem ze dne 24. 10. 2019 vyzván k úhradě dlužné částky (dopis ze dne 24. 10. 2019 a poštovní podací arch). Dle žalobkyní předloženého přehledu plateb žalovaný uhradil na základě shora uvedené smlouvy celkem 17 500 Kč, přičemž poslední úhrada ve výši 1 500 Kč byla provedena dne 15. 9. 2017 (Souhrnné informace-tabulka umoření). Žalovaný netvrdil, a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by uhradil více, než připouštěla žalobkyně. Dle čl. 13 smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce žalovaný prohlásil, že [anonymizováno] poskytl před uzavřením smlouvy přesné a pravdivé informace nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet a rovněž, že je schopen celkový dluh splatit. Totožné prohlášení žalovaného se nachází i pod textem smlouvy o zápůjčce, kde žalovaný svým podpisem stvrdil, že [anonymizováno] dostatečně posoudil jeho úvěruschopnost, a to dle informací v zákaznické kartě. V kartě klienta je uvedeno, že žalovaný má pravidelný měsíční příjem 14 000 Kč ze zaměstnání, s tím, že po odečtení výdajů žalovaného ve výši 3 500 Kč (1 000 Kč jako nájem/inkaso, 500 Kč telefon, 2 000 Kč výdaje na domácnost) zbývá jako volné zdroje částka 10 500 Kč. Žalovaný uvedl, že pracuje jako svářeč, žije u rodičů a je bezdětný. Jako zaměstnavatele uvedl spol. [právnická osoba], aniž by bylo uvedeno, zda jde o smlouvu na dobu neurčitou či určitou. Žalovaný v rámci scoringu klienta nebyl hodnocen. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splácet zápůjčku v registrech [příjmení] a dalších příslušných databázích (zákaznická karta). Ke zkoumání úvěruschopnosti vypovídal svědek [jméno] [příjmení], který s žalovaným zápůjčku sjednával. Svědek vypověděl, že pracoval pro žalobkyni zhruba 1 rok jako obchodní zástupce, pak 1 rok, kdy vyhledával neplatiče. Nevybavil si, kdy byla smlouva přesně uzavřena, ale vzpomněl si, že se uzavírala v bytě v ulici [ulice], nebo [anonymizováno] ulici. Půjčka byla poskytována na vybavení bytu, bylo to něco mezi 20.000 Kč až 30.000 Kč. Zkontroloval občanský průkaz žalovaného. Po 14-ti dnech pana [celé jméno žalovaného] navštívil znovu i s kolegou, protože neplatil. Při jejich návštěvě jim část zaplatil. Návštěva se uskutečnila v bytě rodičů žalovaného. Údaje v zákaznické kartě ověřoval tak, že zkontroloval, že fotografie na průkazu odpovídá klientovi. Žalovaný dále musel prokázat, že je výdělečně činný, předkládal potvrzení od zaměstnavatele, zjišťoval se jeho rodinný stav a také asi, na co chce půjčit peníze. Pak tam byla tabulka, kde se vzaly jeho příjmy a výdaje, hodnotilo se to tak, aby zůstalo víc, než bylo životní minimum, v té době asi 3.000 Kč nebo 4.000 Kč. Výdaje v té době potvrzovány nebyly, pouze se na ně dotazoval. Vycházel z té tabulky. Manažeři [anonymizováno] pak ověřovali v registrech, zda není klient veden jako dlužník. Nevěděl, jak to fungovalo v praxi (výslech svědka [jméno] [příjmení]). 4. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně sjednali dne 15. 4. 2015 smlouvu, podle které žalovaný převzal částku 16 000 Kč Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož byl žalovaný povinen zaplatit v souvislosti s půjčkou též souhrnný poplatek ve výši 13 772 Kč. Žalovaný se zavázal půjčku vrátit v šedesáti týdenních splátkách s tím, že první splátka byla splatná sedmý den po uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně sjednaly 24. 6. 2019 postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Jiné listiny žalobkyně nedoložila a jiným způsobem, než výše uvedeným způsobem, žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nezkoumala. 5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), která byla současně spotřebitelským úvěrem dle § 1 zákona č. 145/2010 Sb. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 6. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 9 zák. č. 145/2010 Sb., neplatná, neboť žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku, aniž by řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet. 7. Pouhé předložení ničím nedoloženého prohlášení spotřebitele o jeho majetkových poměrech není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka, jak také vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015. Z žádosti o poskytnutí půjčky je zřejmé, že žalovaný pouze uvedl svůj měsíční příjem ve výši 14 000 Kč, bez toho, že by tuto skutečnost jakkoliv doložil, což potvrdil ve své výpovědi i svědek [jméno] [příjmení], a jako ostatní výdaje uvedl částku 3 500 Kč. Nelze tedy tak dospět k závěru o správnosti uvedených informací v prohlášení žalovaného o jeho majetkových poměrech tak, aby bylo možno dospět k závěru, že dostatečným způsobem žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, aby bylo možno posoudit schopnost žalovaného splácet. (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2018, č.j.: 8 Co 437/2017). Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a [název soudu]. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice“), a bod [anonymizováno] znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 8. S ohledem na výše uvedené soud uvede