46 C 242/2021-28 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 22. 1. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím přestavující zákonný úrok z prodlení. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o [anonymizováno] [číslo] uzavřené dne 18. 10. 2018 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] a.s., [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému [anonymizováno] ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit [anonymizováno] do 7. 1. 2019. Žalovaný ničeho neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 10. 1. 2019 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dluh neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Podáním ze dne 26. 7. 2021 žalobkyně soud požádala, aby její nárok posoudil z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně se k této výzvě nevyjádřila, stejně tak žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Smlouvou o [anonymizováno] bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vystavila smlouvu znějící na jméno žalovaného, jejímž předmětem bylo poskytnutí [anonymizováno] žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši 10 000 Kč Smlouva o [anonymizováno] nebyla žalovaným podepsána. Výpisem z účtu právní předchůdkyně žalobkyně bylo prokázáno, že tato poukázala dne 18. 10. 2018 částku ve výši 10 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], jež byl v této době dle sdělení [právnická osoba], ze dne 4. 8. 2021, veden pro žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku s účinností ke dni 10. 1. 2019. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, kterou dala k poštovní přepravě dne 21. 1. 2020, splatnost byla stanovena 7 dní ode dne doručení. 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o [anonymizováno] ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o [anonymizováno] zapůjčitel zavazuje, že vydlužiteli poskytne zastupitelnou věc, a vydlužitel se zavazuje zapůjčiteli po čase vrátit věc stejného druhu. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizována dvě slova] Evropské Unie. 11. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí zápůjčky v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z. 12. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 13. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o [anonymizováno] plnila žalovanému 10 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 10 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud rozhodl vázán návrhem žalobkyně a přiznal úroky z prodlení ve výši požadované žalobkyní z částky 10 000 Kč ode dne 4. 2. 2020 do zaplacení. 14. Soud žalobu, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2019 do 3. 2. 2020, zamítl, když splatnost bezdůvodného obohacení zastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci předžalobní výzvy, která byla podána k poštovní přepravě dne 21. 1. 2020. Předmětná písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. dne 24. 1. 2020, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala po sedmi dnech od doručení, tj. 3. 2. 2020. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.