46 C 261/2021-58 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobce se návrhem ze dne 30. 3. 2021 domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Z návrhu se zjišťuje, že mezi účastníky formou elektronické komunikace uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a rámcová smlouva o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 2 000 Kč, tato částka byla na účet žalovaného zaslána 21. 3. 2018. Účastníci si sjednali úrok ve výši 200 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve lhůtě do 31. 3. 2021. Žalovaný částku 2 200 Kč v této lhůtě žalobci neuhradil. Žalobce se nyní domáhá zaplacení této částky. Domáhá se dále zaplacení částky 1 200 Kč jako poplatku za vymáhání dle smluvních podmínek a částky 1 000 Kč jako smluvní pokuty za porušení smluvních podmínek, kterou si účastníci sjednali ve výši 0,1% za každý den prodlení se splacením úvěru, do podání žaloby. 2. Žalovaný nárok žalobce neuznával, a to ani z části. [ulice] praktiky žalobkyně žalovaný považuje za nekalé. Žalovaný považuje veškeré své závazky vůči žalobkyni za uhrazené. Žalovaný dále namítal nedostatečné zkoumání jeho úvěruschopnosti před uzavřením předmětné smlouvy stran žalobkyně. Žalovaný dále žádal možnost úhrady formou splátek ne vyšších než 1 000 Kč. 3. Žalovaný ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Žalobkyně uzavřela se žalovaným rámcovou smlouvu o úvěru a smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovanému dne 21. 3. 2018 poskytla 2 000 Kč. Žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru dosahoval průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 20 969 Kč, měl v historickém záznamu 29 opožděných splátek jiných úvěrů a byl evidován ode dne 9. 1. 2018 jako dlužník v exekučním řízení. Žalobkyně žalovaného poprvé vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 1. 6. 2020, který byl podán k poštovní přepravě dne 2. 6. 2020 a lhůta k plnění byla stanovena 7 dní ode dne odeslání. 5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 6. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když v řízení nebyla prokázána vůbec výdajová stránka rozpočtu žalovaného a též z již zjištěných dat mohla mít žalobkyně důvodné podezření, že žalovaný není úvěruschopný, když proti němu v rozhodné době bylo vedeno exekuční řízení a taktéž se dostal do prodlení s 29 splátkami. 7. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 8. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 9. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z. 10. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 11. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 2 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 2 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud rozhodl vázán návrhem žalobkyně a přiznal úroky z prodlení ve výši požadované žalobkyní z částky 2 000 Kč ode dne 8. 6. 2020 do zaplacení. 12. Soud žalobu, co do částky 200 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 000 Kč od 1. 4. 2018 do 30. 3. 2021 s úrokem z prodlení z částky 2 200 Kč od 1. 4. 2018 do 7. 6. 2020 ve výši 8,5 % ročně a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, zamítl, když splatnost bezdůvodného obohacení zastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci dopisu ze dne 1. 6. 2020, který byl podán k poštovní přepravě dne 2. 6. 2020. Předmětná písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. dne 6. 6. 2020, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala dne 7. 6. 2020. Nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky soud zamítl, neboť nejde o vzájemný závazek podnikatelů v souladu s § 3 nařízení vlády č.351/2013 Sb., když žalovaný je nepodnikající fyzickou osobou, tudíž žalobkyně nemá v této věci na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky nárok. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 572,74 Kč, přičemž tato částka představuje 81,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90,91 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 9,09 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč představující 100 Kč za každý ze tří úkonů (předžalobní upomínka, žaloba, účast na jednání soudu dne 30. 11. 2021) dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.