22 C 37/2022-38 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 3. 1. 2022 domáhala vůči žalovaným, aby jim soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 22 881 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku nájemného a záloh na služby za období leden 2019 až září 2019. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovanými uzavřela dne 2. 12. 2015 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] umístěného v budově [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], obec Praha. Nájemné si strany sjednaly ve výši 7 141 Kč, poplatek za vybavení prostor ve výši 103 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 5 285 Kč měsíčně. Splatnost nájemného a záloh byla stanovena k poslednímu dni daného měsíce. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2016. Žalovaní užívali byt od 1. 1. 2017 do 18. 9. 2019, kdy byl byt vyklizen, bez právního důvodu. Žalovaní neuhradili vyúčtování za rok 2019 ve výši 21 345 Kč a sankční poplatek ve výši 1 427 Kč, a to ani přes výzvu ze strany žalobkyně. 2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili. 3. Žalobkyně podáním ze dne 6. 6. 2022 po výzvě soudu sdělila, že splatnost částky 21 345 Kč je v žalobě určena nesprávně, neboť splatnost této částky měla nastat dne 6. 9. 2019. Žalobkyně rovněž vzala žalobu zpět co do částky 109 Kč představující náklady za upomínku. 4. Usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. [číslo jednací], soud řízení zastavil co do částky 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 109 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení. 5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 6. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], obec Praha, jehož součástí je budova [adresa], vše zapsáno na [list vlastnictví] (výpisem z katastru nemovitostí). 7. Žalobkyně jakožto pronajímatelka uzavřela s žalovanými jakožto nájemci dne 2. 12. 2015 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] umístěného v budově [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] k. ú. [obec], obec Praha. V čl. 6 nájemní smlouvy si strany sjednaly nájemné ve výši stanovené v „ Evidenčním listě“ ve výši 12 529 Kč měsíčně, z čeho nájemné činilo 7 141 Kč, poplatek za vybavení prostor 103 Kč měsíčně, a zálohy na služby 5 285 Kč měsíčně. Splatnost nájemného a záloh byla stanovena k poslednímu dni daného měsíce. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2016 a nabyla platnosti dnem, kdy byla podepsána oběma smluvními stranami (nájemní smlouvou ze dne 2. 12. 2015, evidenčním listem ze dne 1. 1. 2016 a 1. 12. 2018). 8. Žalovaní vyklidili byt dne 18. 9. 2019 (hlášením o převzetí a evidenci volného bytu ze dne 18. 9. 2019). Za období od 1. 1. 2019 do 18. 9. 2019 bylo žalovaným předepsáno k úhradě 21 345 Kč (vyúčtováním služeb za období od 1. 1. 2019 do 18. 9. 2019 s dodejkami). Žalovaní nereagovali na upomínku žalobkyně k úhradě dlužných plateb (upomínkou ze dne 15. 6. 2021 s dodejkou). Tento dluh žalovaní neuhradili navzdory předžalobní výzvě, která se dostala do sféry jejich dispozice (výzvami k úhradě dlužné částky ze dne 3. 11. 2021 s dodejkami). 9. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaní soudu žádné důkazy nepředložili, žalobou uplatněný nárok nesporovali a uhrazení dlužné částky netvrdili. 10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 11. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 12. Podle § 2251 odst. 1 o. z. nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané platební období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl-li ujednán den pozdější. Společně s nájemným platí nájemce zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o těchto zálohách a nákladech platí § 2253 obdobně. 13. Podle § 2295 o. z. pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. 14. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Žalobkyně s žalovanými uzavřela nájemní smlouvu ve smyslu § 2201 a násl. o. z., na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovaným k dočasnému užívání byt a žalovaní se za užívání bytu zavázali platit nájemné spolu se zálohami na služby. Nájemné bylo sjednáno ve výši 7 244 Kč (nájemné 7 141 Kč a vybavení prostoru 103 Kč), zálohy na služby ve výši 5 285 Kč. Nájemní vztah skončil ke dni 31. 12. 2016, žalovaní však byt nevyklidili a nadále ho užívaly až do 18. 9. 2019. Žalobkyně má proto v souladu s § 2991 a násl. o. z. nárok na náhradu bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající vyúčtování služeb za období od 1. 1. 2019 do 18. 9. 2019 v částce 22 881 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní uhrazení dluhu netvrdili a ani v této souvislosti nenavrhli žádné důkazy, soud má nárok žalobkyně za prokázaný. 17. Žalovaní se dostali do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, žalobkyně tak má právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z., ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 18. Pro úplnost soud dodává, že povinnost uhradit dlužnou částku uložil žalovaným společně a nerozdílně, neboť z obsahu žaloby a předložených listin vyplynulo, že žalovaní byli ke splnění dluhu solidárně zavázáni. 19. Soud výrokem II. řízení zastavil dle § 96 odst. 2 o. s. ř. co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 345 Kč od 1. 9. 2020 do 6. 9. 2020, neboť žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět a soud o jejím návrhu dosud nerozhodl. Soud posoudil návrh na změnu žaloby jako částečné zpětvzetí žaloby, jelikož se nejedná o nové vymezení předmětu řízení, nýbrž o jeho omezení (určení pozdějšího data splatnosti pohledávky). 20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 516 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 916 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (předžalobní upomínka, sepis a podání žaloby). 21. Soud ohledně přiznaného nároku na náhradu nákladů řízení žalobkyni vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020 pod sp. zn. [ústavní nález], podle něhož„ Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud„ prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. V opačném případě soud nedodrží ústavní požadavek náležitého odůvodnění plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“. Po zhodnocení soud dospěl k závěru, že případ nebyl skutkově ani právně natolik složitý, aby byla [název žalobkyně] nucena najmout si externího právního zástupce, neboť nepochybně osoby s právnickým vzděláním zaměstnává a ty jsou schopny žalobu sepsat samy. S ohledem k výše uvedenému proto soud přiznal žalobkyni pouze náhradu