34 C 229/2021-16 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobou ze dne 1. 7. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 3 022 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 3 022 Kč od 24. 5. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná pohledávka s příslušenstvím jí byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021, uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“). [anonymizováno] uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, a to po prověření schopnosti žalované úvěr splácet. Na základě této smlouvy poskytla [anonymizováno] žalované dne 7. 4. 2017 úvěr ve výši 2 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 23. 5. 2017. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 2 000 Kč a dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 549 Kč a případného poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 473 Kč. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, přesto nebyl žalovanou uhrazen v celé výši. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou, žalovaná však do dnešního dne svůj dluh neuhradila. Žalovaná se k návrhu žalobkyně nevyjádřila. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba], bylo zjištěno, že jejím předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování [anonymizováno] úvěru (výpisem z OR). Smlouvou o [anonymizováno] úvěru ze dne 7. 4. 2017 bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o [anonymizováno] úvěru, na základě které žalované poskytla finanční prostředky ve výši 2 000 Kč, a to převodem na účet žalované (smlouvou o [anonymizováno] úvěru). Žalovaná se zavázala dluh v celkové výši 2 549 Kč, skládající se z jistiny ve výši 2 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 549 Kč vrátit nejpozději do 7. 5. 2017. Úroková sazba byla sjednána ve výši 0 %. Dle čl. 8 smlouvy žalovaná prohlásila, že společnosti [právnická osoba], poskytla před uzavřením smlouvy přesné a pravdivé informace nezbytné pro posouzení schopnosti žalované úvěr splácet a rovněž, že je schopna celkový dluh splatit (smlouvou o [anonymizováno] úvěru). Zda a jakým způsobem bylo posouzení úvěruschopnosti žalované prokázáno, žalobkyně nedoložila. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na dluh něčeho uhradila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 včetně seznamu pohledávek postoupila společnost [právnická osoba], pohledávku za žalovanou žalobkyni (smlouvou o postoupení vč. přílohy). Postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021 (oznámením o postoupení pohledávky s podacím lístkem). Písemnou předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu (výzvou k úhradě před podáním žaloby), žalovaná však dluh do dnešního dne neuhradila. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně či její právní předchůdce prověřila úvěruschopnost žalované jinak než prohlášením žalované ve smlouvě. Soud v řízení provedl všechny účastníky navržené důkazy, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci. Z jiných než shora uvedených důkazů nezjistil pro věc nic podstatného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřeli smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Protože na jedné straně smluvního vztahu stál právní předchůdce žalobkyně, který ve smyslu ustanovení § 420 o.z. při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, tedy podnikatel a na druhé straně žalovaná jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jejího povolání, tedy podle § 419 o.z. spotřebitel, jednalo by se dle ustanovení § 1810 o.z. o spotřebitelskou smlouvu. Následně došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni v souladu s ust. § 1879 o. z., podle něhož může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V souladu se závěry obsaženými v rozsudku [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka] dospěl soud k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 9 zák. č. 145/2010 Sb. neplatná, neboť poskytovatel úvěru neprověřil, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie, [anonymizováno] a [název soudu]. Jak uvedl [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 [ustanovení právního předpisu EU], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice [ustanovení právního předpisu EU] [Smlouva o EHS] (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Jak přitom uvedl [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. V souzené věci byla úvěruschopnost žalované posouzena pouze formálně, bez jakýchkoliv listinných důkazů, kdy právní předchůdce žalobkyně nejenže neprověřoval výši výdajů žalované, ale ani výši jejích příjmů. Soud nad to dodává, že úplné a dostatečné posuzovaní úvěruschopnosti klientů není jen za účelem ochrany spotřebitele, ale i poskytovatele úvěru, neboť v jeho zájmu je, aby klient celý úvěr řádně a včas splatil a v neposlední řadě i ve prospěch celé společnosti, kdy posouzení úvěruschopnosti může zamezit předlužování společnosti a negativním dopadům insolvencí či exekucí. Dodat je třeba, že tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání, aniž by požádala z důležitého důvodu o jeho odročení, znemožnila soudu, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř., když soud projednal věc v její nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř.. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a proto, že se nedostavil k jednání, nebyl oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (usnesení [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka]). Soud připomíná, že dle ustanovení § 120 o.s.ř. může soud doplnit dokazování i bez návrhu účastníků řízení. Tato výjimečná možnost nikoli povinnost však nemá nahrazovat nedostatek procesní aktivity účastníků řízení. Řízení je zásadně ústní a je na jeho účastnících nikoli na soudu, aby se o svá práva starali (vigilantibus iura). Jestliže žalobkyně přes neplatnost smluv poskytla žalované 2 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu a žalobkyni dle ustanovení § 2993 o.z. vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 2 000 Kč. Přitom je-li neplatná smlouva, pak včetně ujednání o poplatcích za sjednání úvěru. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky dříve než předžalobní upomínkou ve lhůtě do 5. 2. 2021, vycházel soud z toho, že splatnost dlužné částky nastala dne 5. 2. 2021. Den poté se dle ustanovení § 1968 o.z. dostala žalovaná do prodlení. Žalovaná je tak povinna podle odst. 2 téhož ustanovení ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve spojení s § 19 nařízení vlády České republiky č. 351/2013 Sb. platit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 6. 2. 2021 do zaplacení. Proto soud žalobě v rozsahu výroku I. vyhověl. Protože část nároku žalobkyně, nárok na zaplacení 1 022 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 022 Kč od 24. 5. 2017 do 5. 2. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 022 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení nebyl po právu, soud žalobu v této části zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v částce 482 Kč, přičemž tato částka představuje 32,36 % z jejich celkové výše 1 489 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,18 % a úspěchu žalované v rozsahu 33,82 %). Celková výše nákladů sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 022 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a