34 C 266/2021-19 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 19. 10. 2021 domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15 475,71 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná pohledávka s příslušenstvím jí byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 8. 2021, uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba] [anonymizována tři slova] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“). [anonymizována dvě slova] vyhověla dne 18. 11. 2020 žádosti žalovaného o klasický úvěr [číslo] když akceptací žádosti došlo mezi [anonymizována dvě slova] a žalovaným k uzavření smlouvy, na základě které se [anonymizována dvě slova] zavázala poskytnout žalovanému úvěr [číslo] ve výši 15 569 Kč a žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 23,44 % p.a. v pravidelných 10 měsíčních splátkách ve výši 1 729 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel předepsané splátky řádně a včas, [anonymizována dvě slova] v souladu se smluvními podmínkami zesplatnila úvěr ke dni 31. 7. 2021. Žalovaná částka odpovídá nesplacené jistině ve výši 15 475,71 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 1 220,70 Kč (ve výši 23,44 % ročně z částky 15 475,71 Kč od 18. 11. 2020 do 31. 7. 2021), sjednaný úrok ve výši 23,44 % ročně z částky 15 475,71 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 475,71 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou, žalovaný však do dnešního dne svůj dluh neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně schválila dne 26. 11. 2020 žádost žalovaného o spotřebitelský úvěr ve výši 15 569 Kč, který byl úročen sazbou 23,44 % ročně a žalovaný se jej zavázal splatit v 10 měsíčních splátkách po 1 729 Kč, splatnými vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 12. 2020 RPSN byla stanovena na 27,74 % (dopisem o schválení žádosti o klasický úvěr ze dne 26. 11. 2020, rámcovou smlouvou ze dne 18. 11. 2020). Žalovaný ve své žádosti uvedl, že je svobodný, má vyživovací povinnost ke dvěma dětem, bydlí v nájmu, a jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 40 000 Kč Náklady na domácnost pak činí 16 000 Kč a jeho další finanční závazky jsou ve výši 6 000 Kč (žádostí/smlouvou o klasickém úvěru [číslo]). Žalovaný uhradil pouze první splátku ve výši 1 729 Kč, z níž částku ve výši 304,09 Kč tvoří úroky, na další předepsané splátky neuhradil ničeho (výpisem plateb k úvěru [číslo]). Jelikož žalovaný splátky řádně a včas nehradil, odstoupila právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy a zesplatila celý úvěr ke dni 31. 7. 2021. Současně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky (odstoupením od úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 24. 6. 2021). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 8. 2021 včetně seznamu pohledávek postoupila společnost [právnická osoba], pohledávku za žalovaným žalobkyni (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 8. 2021). Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem žalobkyně ze dne 3. 9. 2021 (oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 9. 2021 s podacím lístkem). Za dobu trvání úvěrové smlouvy žalovaný uhradil 1 729 Kč, z toho na jistinu 1 424,91 Kč a na úroky 304,09 Kč. Žalobkyně požaduje částku 15 475,71 Kč, z níž 14 144,09 Kč činí jistinu, 800 Kč poplatky a 531,62 Kč pokuta (výpisem plateb k úvěru [číslo]). Žalobkyně zaslala žalovanému dne 6. 9. 2021 předžalobní upomínku, žalovaný však na předmětnou pohledávku již ničeho dalšího neuhradil (výzvou k úhradě dluhu ze dne 6. 9. 2021 s podacím lístkem). V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně či její právní předchůdce prověřila úvěruschopnost žalovaného jinak než prohlášením žalovaného ve smlouvě. Soud v řízení provedl všechny účastníky navržené důkazy, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci. Z jiných než shora uvedených důkazů nezjistil pro věc nic podstatného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Protože na jedné straně smluvního vztahu stál právní předchůdce žalobkyně, který ve smyslu ustanovení § 420 o.z. při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, tedy podnikatel a na druhé straně žalovaný jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jejího povolání, tedy podle § 419 o.z. spotřebitel, jednalo by se dle ustanovení § 1810 o.z. o spotřebitelskou smlouvu. Následně došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni v souladu s ust. § 1879 o. z., podle něhož může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V souladu se závěry obsaženými v rozsudku [název soudu] č. [spisová značka] dospěl soud k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 9 zák. č. 145/2010 Sb. neplatná, neboť poskytovatel úvěru neprověřil, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace], [anonymizováno] a [název soudu]. Jak uvedl [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 [ustanovení právního předpisu EU], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice [ustanovení právního předpisu EU] [Smlouva o EHS] (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. V souzené věci byla úvěruschopnost žalovaného posouzena pouze formálně, bez jakýchkoliv listinných důkazů, kdy právní předchůdce žalobkyně nejenže neprověřoval výši výdajů žalovaného (výši vyživovací povinnosti ke dvěma dětem, případné půjčky, exekuce), ale ani výši jeho příjmů. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný čerpal úvěr jako spotřebitel, což vyplývá z údajů o klientovi, kde je označen rodným číslem a úvěr byl poskytnut jako„ klasický“ za účelem pořízení„ zboží-bílé techniky“, nikoliv k podnikatelským účelům. Soud nad to dodává, že úplné a dostatečné posuzování úvěruschopnosti klientů není jen za účelem ochrany spotřebitele, ale i poskytovatele úvěru, neboť v jeho zájmu je, aby klient celý úvěr řádně a včas splatil a v neposlední řadě i ve prospěch celé společnosti, kdy posouzení úvěruschopnosti může zamezit předlužování společnosti a negativním dopadům insolvencí či exekucí. Dodat je třeba, že tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání, aniž by požádala z důležitého důvodu o jeho odročení, znemožnila soudu, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř., když soud projednal věc v její nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř.. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a proto, že se nedostavil k jednání, nebyl oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Soud připomíná, že dle ustanovení § 120 o.s.ř. může soud doplnit dokazování i bez návrhu účastníků řízení. Tato výjimečná možnost nikoli povinnost však nemá nahrazovat nedostatek procesní aktivity účastníků řízení. Řízení je zásadně ústní a je na jeho účastnících nikoli na soudu, aby se o svá práva starali (vigilantibus iura). Jestliže žalobkyně přes neplatnost smluv poskytla žalovanému 15 569 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu a žalobkyni dle ustanovení § 2993 o.z. vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 13 840 Kč (15 569 Kč – první splátka žalovaného ve výši 1 729 Kč). Přitom je-li neplatná smlouva, pak včetně ujednání o poplatcích za sjednání úvěru. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dříve než předžalobní upomínkou ve lhůtě do 13. 9. 2021, vycházel soud z toho, že splatnost dlužné částky nastala dne 13. 9. 2021. Den poté se dle ustanovení § 1968 o.z. dostal žalovaný do prodlení. Žalovaný je tak povinen podle odst. 2 téhož ustanovení ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve spojení s § 19 nařízení v