46 C 410/2021-20 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 263 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o [anonymizováno] [číslo] uzavřené dne 4. 1. 2019 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované [anonymizováno] ve výši 2 900 Kč. Žalovaná se zavázala splatit [anonymizováno] včetně příslušenství do 3. 2. 2019. Žalovaná ničeho neuhradila. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1 363 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 19. 8. 2020 svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, a to s účinností ode dne 28. 8. 2020. Žalovaná dluh neuhradila ani v návaznosti na předžalobní upomínku, žalobkyně tak po žalované požadovala smluvní pokutu ve výši 1 363 Kč, kapitalizované úrok z prodlení ve výši 428,39 Kč a zákonný úrok z prodlení od 29. 8. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Podáním ze dne 19. 1. 2022 žalobkyně vzala svoji žalobu co do částky 1 363 Kč (smluvní pokuta) částečně zpět. Proto soud řízení co do částky 1 363 Kč částečně v souladu s § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), v platném znění, zastavil. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Smlouvou o [anonymizováno] bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou tuto smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí [anonymizováno] žalované právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši 2 900 Kč. Právní předchůdkyně poskytla žalované [anonymizováno] ve výši 2 900 Kč, a to dne 4. 1. 2019. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku s účinností ke dni 28. 8. 2020. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dní ode dne doručení dopisu o oznámení postoupení, který dala k poštovní přepravě dne 9. 9. 2020, a též předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2021. 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o [anonymizováno] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o [anonymizováno] úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 [ustanovení právního předpisu EU], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 11. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z. 12. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 13. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o [anonymizováno] plnila žalované 2 900 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí částku 2 900 Kč s tím, že žalovaná se do prodlení dostala s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 900 Kč ode dne 25. 9. 2020 do zaplacení. 14. Soud žalobu, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 428,39 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 900 Kč od 29. 8. 2020 do 24. 9. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 2 900 Kč od 25. 9. 2020 do zaplacení, zamítl, když splatnost bezdůvodného obohacení zastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci dopisu oznamujícího postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2020, který byl podán k poštovní přepravě dne 9. 9. 2020. Předmětná písemnost byla žalované doručena v souladu s § 573 o.z. dne 14. 9. 2020, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala dne 24. 9. 2020 (s ohledem na 10 denní lhůtu k plnění stanovou mu žalobkyní) 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 536,93 Kč, přičemž tato částka představuje 36,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,03 % a úspěchu žalované v rozsahu 31,97 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 263 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.