34 C 79/2023-66 — Obvodní soud pro Prahu 10

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 82 452,67 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), [anonymizována tři slova], 120 The [anonymizována tři slova] [číslo], [země] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaný uzavřeli dne 26. 8. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 82 452,67 Kč, který měl být splacen nejpozději do 26. 5. 2022. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Na základě smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, která je rámcovou smlouvou, byla pohledávka postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná částka v celkové výši 82 452,67 Kč sestává z jistiny ve výši 39 258,08 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 1 999,72 Kč a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 41 194,87 Kč. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho ani po zaslání předžalobní upomínky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 19. 7. 2023, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti: Smlouvou o úvěru bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vystavila smlouvu znějící na jméno žalovaného, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši maximálního úvěrového limitu 40 000 Kč, přičemž RPSN činilo 299,98 % (úvěrovou smlouvou). Smlouva o úvěru nebyla žalovaným podepsána (úvěrovou smlouvou). Potvrzeními o provedených platbách stran právní předchůdkyně žalobkyně bylo prokázáno, že tato poskytla žalovanému dne 26. 8. 2021 finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, dne 18. 10. 2021 ve výši 5 000 Kč, dne 21. 1. 2022 ve výši 13 000 Kč, dne 24. 1. 2022 ve výši 5 700 Kč a dne 23. 2. [číslo] ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku v celkové výši 32 441,92 Kč (platební historií, potvrzením o provedených platbách). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 včetně příloh). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení předžalobní upomínky a oznámení o postoupení pohledávky, kterou dala k poštovní přepravě dne 17. 6. 2022 (oznámením o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2022 včetně podacího lístku a předžalobní upomínkou ze dne 17. 6. 2022). Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] a [název soudu]. Jak uvedl [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) [číslo listu] směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizována dvě slova] zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. S ohledem na výše citovaný nález [název soudu] je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace]. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 o.z. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 39 258,08 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 39 258,08 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení z částky 39 258,08 Kč ode dne 24. 6. 2022 do zaplacení. Soud žalobu, co do zaplacení částky ve výši 43 194,59 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43 194,59 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 39 258,08 Kč od 27. 5. 2022 do 23. 6. 2022, zamítl, když výše uvedené nároky vycházely z neplatné smlouvy o úvěru a splatnost bezdůvodného obohacení nastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci dopisu oznamujícího postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2022, který byl podán k poštovní přepravě téhož dne. Předmětná písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. dne 20. 6. 2022, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala dne 23. 6. 2022 (s ohledem na 3denní lhůtu k plnění stanovou mu žalobkyní). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně i žalovaného byl téměř stejný. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.