46 C 98/2022-47 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 2. 2020 do zaplacení, kterého se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že dne 31. 10. 2016 poskytla její předchůdkyně společnost [právnická osoba], [anonymizováno 8 slov] [číslo] žalované [anonymizováno] úvěr ve výši 7 000 Kč, který jí vyplatila [anonymizováno] na účet č. [bankovní účet]. Pohledávka byla smlouvou ze dne 31. 12. 2018 postoupena na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], se sídlem na adrese [adresa], [země]. Žalobkyně nabyla pohledávku od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2019. Žalované bylo dne 22. 1. 2020 oznámeno postoupení pohledávky a byla vyzvána k úhradě, nic však neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. [právnická osoba] poskytla dne 31. 10. 2019 žalované [anonymizováno] na její účet č. [bankovní účet], vedený u [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] ve výši 7 000 Kč, kdy platba byla učiněna pod variabilním symbolem [číslo] (prokázáno [anonymizováno] o provedené platbě vystaveným dne 31. 10. 2016). Smluvní dokumentace není součástí spisového materiálu. Následně došlo dne 31. 12. 2018 k postoupení pohledávky společností [právnická osoba] [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a poté dne 20. 12. 2019 [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] na žalobkyni, přičemž v seznamech postupovaných pohledávek, které jsou přílohou uvedených smluv, je pohledávka za žalovanou vedena pod [číslo] (prokázáno [anonymizováno] o postoupení pohledávky ze dne 31. 12. 2018 vč. seznamu postoupených pohledávek a [anonymizováno] o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2019 vč. seznamu postoupených pohledávek). Žalované bylo postoupení pohledávky z titulu neuhrazeného [anonymizována dvě slova] oznámeno dopisem ze dne 22. 1. 2020 a tento den byla rovněž písemně vyzvána k úhradě (prokázáno [anonymizováno] o postoupení pohledávky ze dne 22. 1. 2020 a [anonymizováno] k úhradě před podáním žaloby ze dne 22. 1. 2020 vč. kopie podacího lístku téhož data). 5. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení a učinil následující právní závěr. 6. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že [anonymizováno] poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 7. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o [anonymizována dvě slova], neplatná, neboť žalobkyně poskytla žalované úvěr, i když v řízení nikterak nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, neboť nebyly doloženy žádné podklady vedoucí k uzavření smlouvy. 8. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] a [název soudu]. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 [ustanovení právního předpisu EU], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice [ustanovení právního předpisu EU] EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, či nikoli. 9. S ohledem na výše citovaný nález [název soudu] je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel adekvátně vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizováno] dvůr [mezinárodní organizace]. 10. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalované 7 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o.z. bez právního důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2993 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí částku 7 000 Kč s tím, že žalovaná se do prodlení dostala s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud rozhodl vázán návrhem žalobkyně a přiznal úroky z prodlení ve výši požadované žalobkyní z částky 7 000 Kč ode dne 2. 2. 2020 do zaplacení. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 089 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 12. Lhůty k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.