6 C 66/2022-38 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se podanou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 22. 6. 2022 po žalované se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 8 076 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 1. 6. 2017 uzavřela žalovaná se žalobkyní distančním způsobem smlouvu o zápůjčce, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 4 500 Kč, která byla žalované zaslána na účet č. [bankovní účet] dne 1. 6. 2017. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1 463 Kč (dále také„ Poplatek“). Jistina a Poplatek byly splatné dne 14. 12 2019, žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Zápůjčka byla žalované prokazatelně poskytnuta, ale přesto nebyla žalovanou do dnešního dne vrácena v celé výši. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalovaná na svůj dluh uhradila pouze částku 137 Kč. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky [webová adresa]. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Žalobkyně se z jednání před soudem konaného dne 30. 1. 2023 omluvila a souhlasila s jednáním soudu bez její účasti. 4. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání soudu nedostavila, ani včas nepožádala o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v její nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr: 6. Žalobkyně dne 1. 6. 2017 uzavřela se žalovanou distančním způsobem smlouvu o zápůjčce (dále jen„ Smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 4 500 Kč, přičemž součástí této smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], s.r.o.. Ve Smlouvě v čl. 2 byla pro případ prodlení žalované sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Totožnost žalované ověřila žalobkyně jeho provedenou platbou ve výši 1 Kč odeslanou z bankovního účtu č. [bankovní účet]. Žalobkyně poskytla finanční prostředky žalované ve výši 4 500 Kč dne 1. 6. 2017, a to na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaná v dubnu 2017 dosáhla příjmu ve výši 16 624 Kč. Žalovaná neuhradila z poskytnuté částky ničeho ani po upomínkách žalobkyně, a proto ji žalobkyně vyzvala před podáním žaloby k úhradě dlužné částky, přičemž výzva byla podána k poštovní přepravě dne 3. 2. 2022. Splatnost byla určena do 3 dnů ode dne doručení. 7. Z dalších za řízení provedených listinných důkazů (výzvy z dní 4. 1. 2020, 13. 1. 2020 a 28. 1. 2020) nezjistil soud žádná pro rozhodnutí věci podstatná skutková zjištění, když nebylo v řízení prokázáno jejich odeslání stran žalované. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru učinil soud tento právní závěr: 9. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 10. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinný do 30. 11. 2016, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť žalobkyně poskytla žalované úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované po stránce výdajové. 11. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že tím, že se žalobkyně z jednání před soudem omluvila, sama se ochudila o poučení soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ohledně výše uvedeného. 12. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 13. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalované, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 14. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z. 15. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 16. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalované 4 500 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí částku 4 500 Kč s tím, že žalovaná se do prodlení dostala s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z částky 4 500 Kč ode dne 12. 2. 2022 do zaplacení (předžalobní upomínka byla odeslána dne 3. 2. 2022, doručena fikcí dne 8. 2. 2022, přičemž splatnost nastala dne 11. 2. 2022. 17. Soud žalobu, co do částky 5 576 Kč úrok ve výši 10 % ročně z částky 5 963 Kč od 15. 12. 2019 do 11. 2. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 463 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení, když výše uvedené nároky vycházeli z neplatné smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. 6. 2017. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že úspěch účastníků v řízení byl totožný, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.