8 C 268/2022-50 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 21. 6. 2022 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 38 035 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, a to smlouvu [číslo] na částku 50 000 Kč. Žalobkyně má za to, že je uvedená smlouva neplatná, a to z důvodu porušení povinnosti žalované při posuzování úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně jako spotřebitele. K tomu, aby žalovaná splnila svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, potřebuje řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to například výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp. daňové přiznání spotřebitele atd. Dále je k poskytnutí finančních prostředků nutné nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaná si však před uzavřením smluv o úvěru žádné tyto dokumenty neobstarala, ani neprovedla nahlédnutí do příslušných databází. Pro žalovanou nemohly být dostačující pouze informace sdělené žalované právním předchůdcem žalobkyně, obzvlášť pokud jde o informace o zaměstnání a příjmu právního předchůdce žalobkyně. Závěr o tom, že žalovaná řádně před uzavřením smluv neposoudila úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, nezhojí ani prohlášení žalobkyně uvedené ve smluvních podmínkách ke smlouvě, že byly poskytnuty úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou půjčku. Průměrný spotřebitel nemůže mít představu o tom, co je obsahem povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jednání žalované vykazuje porušení povinnosti vykonávat podnikatelskou činnost s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně uhradil na základě zmíněné smlouvy celkem částku ve výši 88 035 Kč, přičemž s ohledem na shora uvedené měl uhradit pouze částku ve výši 50 000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami (38 035 Kč) tedy představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, neboť právní předchůdce žalobkyně hradil žalované na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně pohledávku představující bezdůvodné obohacení ve výši 26 520 Kč nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2021. Ustanovení o úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a představuje nerovnováhu v právech a povinnostech k újmě právního předchůdce žalobkyně. Dále žalobkyně poukazuje na výši roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen RPSN), která v předmětné smlouvě podstatně přesahuje akceptovatelnou výši 100 % ročně, což je v rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 33 ICm 91/2010). Žalovaná rovněž porušila zákonnou informační povinnost (§ 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru /dále jen ZSÚ nebo zákon o spotřebitelském úvěru/), když zcela zjevně neuvedla do smlouvy veškeré předpoklady použité pro výpočet RPSN. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po zaslání předžalobní upomínky. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná odpor, který odůvodnila tím, že nárok neuznává, a to ani částečně. K věci samé se žalovaná blíže vyjádřila podáním ze dne 30. 9. 2022, v němž uvedla, že je toho názoru, že na straně žalobkyně žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že je smlouva o úvěru neplatná z důvodu porušení povinnosti žalované posoudit úvěruschopnost zákazníka dle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalovaná posoudila schopnost právního předchůdce žalobkyně splácet úvěr při sepisování smlouvy, kdy příslušný oprávněný zástupce žalované osobně navštívil právního předchůdce žalobkyně u něj v domácnosti, a v souladu s vnitřními přepisy žalované upravujícími poskytování spotřebitelských úvěrů provedl posouzení nejen pozorováním domácího prostředí, rozhovorem s právním předchůdcem žalobkyně, získáním nezbytných, spolehlivých dostatečných a přiměřených informací od právního předchůdce žalobkyně tak, jak to požaduje ZSÚ. Žalovaná ve vyjádření popsala, jaké informace byly od právního předchůdce žalobkyně získány, a jakým způsobem tak žalovaná učinila. Žalovaná na základě takto získaných a ověřených informací zjistila, respektive z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti právního předchůdce žalobkyně daný spotřebitelský úvěr splácet. Sám předchůdce žalobkyně stvrdil úplnost, přesnost a pravdivost jím poskytnutých informací svým podpisem. Ostatně, důkazem pro skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit je samotné tvrzení žalobkyně a doložení evidence splátek, ze které vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně uhradil žalované 88 035 Kč. Právní předchůdce žalobkyně jakožto spotřebitel proti úvěru paradoxně nikdy nic nenamítal a své závazky splnil. Toto činí až žalobkyně, jíž ovšem dle názoru žalované nesvědčí ustanovení o ochraně spotřebitele, na která odkazuje natož, jím zmiňovaná judikatura, neboť žalobkyně není spotřebitelem, nýbrž obchodníkem s pohledávkami. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo dne 15. 10. 2018 a žalobkyně žalobu podala dne 21. 6. 2022 (po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dle § 87 odst. 1 ZSÚ), nemůže se žalobkyně domáhat vyslovení neplatnosti smlouvy. Žalované je známa judikatura ESD ohledně povinnosti soudů, zda bylo provedeno posuzování úvěruschopnosti, nicméně s aplikací této judikatury na daný případ nesouhlasí. Smlouva o úvěru je naprosto přehledná, veškeré údaje, respektive částky, které měl právní předchůdce žalobkyně splatit, stejně jako výše RPSN, jsou uvedeny hned na první stránce smlouvy. Zároveň žalovaná předkládá standardní informace o spotřebitelském úvěru, které poskytla právnímu předchůdci žalobkyně, kde jsou dle ZSÚ požadované informace taktéž uvedené. Žalovaná má za to, že svou informační povinnost neporušila, neplatnost smlouvy dle § 110 ZSÚ tak nelze dovozovat. Žalobkyně dále uvádí, že maximální dovolenou sazbou RPSN je 100 % p.a. Takové tvrzení ovšem nemá oporu v realitě, když neexistuje žádný zákon, který by takový strop pro RPSN stanovil. RPSN je ukazatelem, který má spotřebiteli napomoci k tomu, aby si mohl zvážit, zda je pro něj spotřebitelský úvěr vhodný či ne, a aby jej mohl porovnat s jinými spotřebitelskými úvěry z hlediska nákladů. Nákladovost spotřebitelských úvěrů se odvíjí od rizika, které nese jejich poskytovatel a taktéž od doby, na kterou jsou poskytovány. Žalovaná dále upozorňuje na RPSN jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě z roku 2010, pak judikatura není kontinentálním pramenem práva, přičemž se jedná o rozhodnutí v bodě, kde soud porovnává bankovní poskytovatele a jejich produkty s nebankovními poskytovateli a jimi nabízenými produkty, nelogické. Tyto instituce porovnávat nelze, neboť si nejsou ani vzdáleně podobné. Dále poukazuje na to, že smlouva o postoupení pohledávky [číslo] je neurčitá (skládá se z vícero druhů pohledávek), a proto neplatná. Žalovaná trvá na tom, že žalobkyni nesvědčí žádný titul k domáhání se zaplacení žalované částky jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované, protože v důsledku uzavření smlouvy nedošlo ke změně na straně věřitele. Vzhledem k tomu, že dle evidence splátek byl úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně splacen 24. 6. 2019 a žaloba byla podána dne 21. 6. 2022, má žalovaná za to, že všechny nároky žalobkyně ohledně částek uhrazených žalované právním předchůdcem žalobkyně do 20. 6. 2019 jsou promlčené. Ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatného právního úkonu lze konstatovat, že tento se promlčuje v subjektivní lhůtě tří let. V uvedeném případě pro každou platbu běží promlčecí lhůta zvlášť. Za rozhodný den lze považovat den uskutečnění jednotlivé splátky, tedy takový den, kdy k bezdůvodnému obohacení na straně žalované skutečně mělo dojít. Pokud se týká počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, vychází žalovaná z toho, že pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, v němž se oprávněný v konkrétním případě dozví o tom, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, tedy subjektivní moment, v němž se oprávněný dozví takových okolnostech, které jsou relevantní pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Dle žalované je takovým okamžikem nejpozději chvíle, kdy si právní předchůdce žalobkyně mohl uvědomit, že své prostředky na splacení úvěru vynaložil marně, a že se mu nedostalo očekávané protiplnění. Z pohledu žalované právní předchůdce žalobkyně takovou povědomost mohl nabýt již v okamžiku uzavření smlouvy, neboť ta je velice přehledná a všechny částky jsou uvedeny na její přední straně, tudíž si právní předchůdce žalobkyně mohl vyhodnotit, zda je pro něj smlouva výhodná či ne a zda chce nebo