Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 11 573,43 Kč s příslušenstvím tak, jak je vymezeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne , datum, Smlouvu o kontokorentním úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalované poskytla možnost povoleného přečerpání zůstatku na běžném účtu č. , č. účtu, do výše 10 000 Kč. Před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, kdy vycházela z tvrzení žalované, z transakcí na jejím účtu a z dostupných registrů a databází, stran výdajů vycházela z prohlášení žalované a z informací z CCB a z vlastních systémů. Žalovaná se zavázala poskytnuté plnění vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 18,90 % ročně. Limit kontokorentního úvěru žalovaná zcela vyčerpala a vznikl jí na účtu záporný zůstatek, přičemž dlužnou částku neuhradila ani na poslední výzvu žalobkyně ze dne , datum, , v níž žalobkyně současně smlouvu vypověděla, a dlužná pohledávka z kontokorentního úvěru spolu s úroky byla zesplatněna a převedena na evidenční účet pro splácení č. , č. účtu, . Žalovaná svůj dluh neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy dne , datum, .2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Vzhledem k tomu, že žalovaná je státním příslušníkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, a v dané věci se tedy jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Protože se bydliště žalované nachází na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, , o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne , datum, , o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 odst. 2 tohoto nařízení, ve spojení s čl. 31.1. všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, které se staly nedílnou součástí smlouvy, je rozhodným právem právo české, když si strany toto právo jako rozhodné zvolily.4. Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná se na jednání soudu bez omluvy nedostavila a žalobkyně se z jednání řádně omluvila. Při svém rozhodování vycházel soud z obsahu spisu a z provedených důkazů.5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutečnosti.6. Žalovaná požádala žalobkyni dne , datum, o kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž v žádosti uvedla jako svůj čistý měsíční příjem částku 25 891,33 Kč a jako měsíční výdaje uvedla nájemné ve výši 5 000 Kč, splátky dluhu ve výši 2 000 Kč a další výdaje ve výši 1 000 Kč. Dále uvedla, že má , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , je , Anonymizováno, na , Anonymizováno, , Anonymizováno, u , Anonymizováno, zaměstnavatele již od roku , Anonymizováno, , , Anonymizováno, na , Anonymizováno, spolu s dalším členem domácnosti a je , Anonymizováno, (zjištěno z: Žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne , datum, ). Dále žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z informací z insolvenčního rejstříku, CCB a historie v interní evidenci klientů. Výši příjmů žalované žalobkyně ověřila na základě příchozích transakcí na účet žalované vedený u žalobkyně. Stran výdajů vycházela žalobkyně z tvrzení žalované v kombinaci s výpisy z účtu, s interními informacemi, včetně využití statistických údajů, aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, kdy stanovila její měsíční výdaje na 10 696 Kč. Ačkoliv žalovaná ve své žádosti uvedla v rámci výdajů měsíční splátky ve výši 2 000 Kč, žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době podání úvěrové žádosti další tři poskytnuté úvěry s celkovou orientační splátkou ve výši cca 14 085 Kč měsíčně, a spolu se splátkou požadovaného kontokorentního úvěru v orientační výši 300 Kč by se tedy jednalo o splátky ve výši cca 14 385 Kč měsíčně. Z těchto informací žalobkyně závěrem shrnula, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet (zjištěno z: Posouzení úvěruschopnosti klienta; výpisy z účtu č. , č. účtu, od , datum, do , datum, ).7. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne , datum, Smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě žalované poskytla možnost povoleného přečerpání zůstatku na běžném účtu č. , č. účtu, do výše 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté plnění vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 18,90 % ročně (zjištěno z: Smlouva o kontokorentním úvěru ze dne , datum, ; Všeobecné obchodní podmínky pro soukromou klientelu; Ceník pro soukromou klientelu platný od , datum, ). Žalovaná na předmětný úvěr čerpala částku ve výši 33 582 Kč, a to od doby, kdy se naposledy dostala do kladného zůstatku dne , datum, (zjištěno z: výpisy z účtu č. , č. účtu, od , datum, do , datum, ). Žalovaná porušila smluvní podmínky pro poskytnutí kontokorentu a přečerpala jeho smluvenou výši, byla upomínána a upozorněna na možnost zesplatnění celého dluhu v případě neuhrazení do , datum, , na něž ovšem nijak nereagovala, a proto dne , datum, došlo k zesplatnění kontokorentu, o čemž byla žalovaná informována. Žalované byla ke dni , datum, převedena na evidenční účet pro splácení č. , č. účtu, pohledávka tvořená jistinou ve výši 11 573,43 Kč (11 493,43 Kč + 80 Kč) spolu s úrokem (zjištěno z: upomínka ze dne , datum, ; poslední výzva před podáním žaloby ze dne , datum, včetně kopie obálky). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu dne , datum, (zjištěno z: předžalobní výzva ze dne , datum, včetně podacího archu).8. Všechny důkazy soud hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Neměl důvod pochybovat o pravosti provedených důkazů.9. Shora uvedená skutková zjištění shrnuje soud takto. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě žalované poskytla možnost povoleného přečerpání zůstatku na běžném účtu do výše 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté plnění vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 18,90 % ročně. Žalovaná na předmětný úvěr čerpala částku ve výši 33 582 Kč, a to od doby, kdy se naposledy dostala do kladného zůstatku. Jelikož žalovaná přečerpala smluvenou výši kontokorentu a svůj dluh i přes výzvy neuhradila, došlo k zesplatnění celého dluhu a převedení pohledávky tvořené jistinou ve výši 11 573,43 Kč spolu s úrokem na evidenční účet pro splácení. Tuto částku žalovaná navzdory zaslání předžalobní výzvy neuhradila. Před uzavřením smlouvy vycházela žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti co do příjmů žalované z částky tvrzené žalovanou ve výši cca 25 891 Kč měsíčně čistého, kterou ověřila pomocí výpisů z účtu žalované. Co do výdajů vycházela žalobkyně z tvrzení žalované, z výstupů z registrů a interních výpočtů. Dospěla k tomu, že životní výdaje žalované činí cca 10 696 Kč měsíčně, přičemž žalovaná vedle těchto výdajů splácí poskytnuté úvěry celkovou částkou cca 14 385 Kč měsíčně.10. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, , (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.17. Věc samou posoudil soud následovně. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru podle shora uvedených ustanovení. Soud dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná, a to pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť žalobkyně nedostála požadavkům, jež na takové zkoumání klade zákon a soudní praxe. Žalovaná sice v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla jako svůj příjem částku cca 25 891 Kč měsíčně čistého, jejíž výši žalobkyně řádně ověřila pomocí výpisů z účtu žalované za období půl roku před podáním žádosti, ale stran výdajů žalovaná pouze uvedla, že měsíčně platí nájemné ve výši 5 000 Kč, splátky dluhu ve výši 2 000 Kč a další běžné výdaje ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalované v dostupných registrech a poté vlastním výpočtem k dospěla k závěru, že její měsíční výdaje činí cca 10 696 Kč. Následně nicméně žalobkyně zjistila, že žalovaná vedle těchto výdajů splácí další úvěry celkovou splátkou cca 14 085 Kč měsíčně, tedy se jedná o výdaj mnohem vyšší, než žalovaná tvrdila ve své žádosti. Žalobkyně následně shrnula, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, a to navzdory tomu, že výdajová složka činila v případě žalované celkem 24 781 Kč měsíčně (10 696 Kč + 14 085 Kč). Je tedy zřejmé, že vzhledem k celkové výši měsíčních výdajů nemohla žalobkyně dovodit schopnost žalované úvěr řádně splácet, když rozdíl jejích příjmů a výdajů by nepostačoval k pokrytí jakékoli další splátky úvěru. Ohledně výdajové stránky má soud dále za to, že tato nebyla ze strany žalobkyně dostatečně zkoumána, jelikož z předložených výpisů z účtu žalované neplynou žádné konkrétní výdaje, ale jedná se vždy pouze o výběry hotovosti v řádech tisíců korun. Žalobkyně tedy dle názoru soudu nemohla dostát své zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, když všechny jí uvedené výdaje dostatečně neověřila, a to ani za situace, kdy sama zjistila, že žalovaná ve své žádosti nepravdivě uvedla výši svých dosavadních měsíčních splátek. Takovéto zkoumání úvěruschopnosti soud považuje za zcela nedostatečné.18. Dle ustálené soudní praxe je třeba, aby úvěrující zkoumal úvěruschopnost přesvědčivě, přičemž jeho závěrem musí být, že úvěrovaný nebude mít zjevný problém dluh uhradit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018). I Nejvyšší soud v aktuálnější judikatuře přitom uvádí, že není možné vycházet z objektivně nepodložených osobních prohlášení dlužníka o jeho poměrech, a to ani tehdy, neníli dlužník evidován v databázi dlužníků (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3436/2024 ze dne 15. 1. 2025).19. Dle rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie ze dne 11. 1. 2024, č. C-755/22, nesmí být úprava posouzení úvěruschopnosti vykládána tak, aby motivovala úvěrující k obcházení této povinnosti. V dané věci se soudní dvůr vypořádával s otázkou, zda povinnost zkoumat úvěruschopnost odpadne v případě, že úvěrovaný dluh fakticky splácí, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Takový výklad by totiž motivoval úvěrující k obcházení této zákonné povinnosti. Povinnost úvěruschopnost řádně zkoumat tak nelze obejít argumentací, že se tvrzení úvěrujícího zdála být věrohodná. Ve zdejším případě přitom žalobkyně sama zjistila, že tvrzení žalované ohledně jejích výdajů, resp. výše měsíčních splátek, je nepravdivé.20. Žalobkyně tedy nepostupovala v souladu se zákonem, když stran výdajů žalované vycházela čistě z jejích tvrzení, výpisů z účtů obsahujících pouze údaje o výběrech hotovosti, a dále z výpisů z registrů a z vlastních výpočtů. I když žalobkyně následně zjistila, že dosavadní měsíční splátky žalované jsou mnohem vyšší, než žalovaná tvrdila, a rozdíl jejích příjmů a výdajů by nemohl pokrýt žádnou další splátku úvěru, dospěla v rozporu s výše uvedenými skutečnostmi k závěru, že žalovaná je úvěruschopná. Žalobkyně si jakožto úvěrující měla výdajovou stránku žalované ověřit a požadovat, aby žalovaná své náklady konkrétně doložila. Jelikož tak ale neučinila, nevyhověla požadavkům zákona a soudní praxe.21. S ohledem na nesplnění této zákonné povinnosti je úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Je-li smlouva neplatná, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě nebo náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.22. Jestliže žalobkyně přes absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalované 11 573,43 Kč, jedná o plnění poskytnuté bez právního důvodu, a žalobkyni vzniklo dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2991 odst. 1 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná, ve zbytku byl návrh žalobkyně zamítnut.23. Soud určil splatnost vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, pro které by bylo namístě prodlužovat lhůtu k plnění, a soud jí proto stanovil ve standardní 3denní výši dle § 160 odst. 1 o. s. ř.24. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Soud přiznal žalobkyni, jejíž procesní neúspěch tkvěl jen v nepatrné části týkající se příslušenství nároku, plnou náhradu nákladů řízení tvořenou soudním poplatkem ve výši 800 Kč, náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 400 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), paušální náhradou výdajů stanovenou podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu v částce 100 Kč za každý z výše uvedených úkonů právní služby a 21 % DPH ve výši 315 Kč, tedy v celkové výši 2 615 Kč.