4 C 194/2021-29 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 4 035 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 29. 9. 2020 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], na kterých žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí úvěru. Žalovaný potvrdil souhlas se smlouvou zaškrtnutím příslušného políčka, čímž zároveň souhlasil s podmínkami. Žalobkyně provedla identifikaci žalovaného. Žalovaný dále potvrdil své identifikační údaje prostřednictvím služby [právnická osoba] [právnická osoba] tím, že jí zpřístupnil svůj bankovní účet za účelem získání informací o bankovním účtu a jeho majiteli. Konečný souhlas s uzavřením smlouvy potvrdil žalovaný [příjmení] kódem [číslo] sloužícím jako podpis úvěrové smlouvy. Poté žalobkyně vyplatila částku 3 000 Kč žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se vedle poskytnutého úvěru zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 870 Kč a poplatek za sjednanou volitelnou službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč nejpozději do 29. 10. 2020. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nesplnil, neboť žalobkyni nezaplatil ničeho, přestože byl vyzván k úhradě dlužné částky. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, tento se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, a proto byl zrušen. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání konanému dne 18. 1. 2022 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán. Žalobkyně se z jednání omluvila, a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř. 3. Provedeným dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 29. 9. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poukázala dne 29. 9. 2020 na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 870 Kč a poplatkem za volitelnou službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč, tedy celkem částku 4 035 Kč do 29. 10. 2020. 4. Smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi účastníky dne 29. 9. 2020 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 5. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v návrhu pouze uvedla, že úvěr byl poskytnut v souladu se schváleným kreditním rámcem, který odpovídá disponibilnímu příjmu domácnosti žalovaného, a odkázala na výpis o úspěšném posouzení úvěruschopnosti. Z výpisu vyplývá výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 18 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů uvedených žalovaným 12 000 Kč, výše vypočítaných minimálních výdajů 12 145 Kč a rezerva pro výdaje 700 Kč. Disponibilní příjem pak dle výpisu činí 5 100 Kč. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, sdělila, že při ověřování úvěruschopnosti zjistila od žalovaného informace ohledně pravidelných příjmů a výdajů žalovaného, celkového počtu členů domácnosti a počtu členů domácnosti majících příjem, a ověřila, zda se žalovaný nenachází v dostupných registrech (centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů apod.). K prokázání těchto tvrzení nenavrhla žádné důkazy. 6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 8. Žalobkyně spolu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu předložila soudu výpisy z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet], ze kterých vyplývá, že za období od března 2020 do září 2020, tedy za 7 měsíců předcházejících uzavření smlouvy o úvěru, měl žalovaný celkové příjmy 121 157,88 Kč a celkové výdaje 121 838,95 Kč. Z výpisů tak vyplývá, že čistý měsíční příjem žalovaného činil v době uzavření smlouvy 17 310 Kč a jeho výdaje činily 17 405 Kč. Tedy jeho výdaje nepatrně převyšovaly jeho příjmy. Žalobkyně i přes výzvu soudu nesdělila, jakým způsobem ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného. Pouze předložila uvedené výpisy z bankovního účtu žalovaného. Pokud žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela pouze z obratů na běžném účtu žalovaného, měla přihlédnout nejen k takto zjištěným příjmům, tedy částkám připsaným na účet žalovaného, ale měla při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzít v úvahu i jeho výdaje, tedy částky odečtené z účtu žalovaného. Při porovnání takto zjištěných příjmů a výdajů žalovaného, kdy výdaje nepatrně převyšují příjmy, by žalobkyně jednoznačně dospěla k závěru, že zde jsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Za této situace neměla být se žalovaným předmětná smlouva dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vůbec uzavřena. 9. Žalobkyně v daném případě sice prokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalovaného posoudila, ovšem dle názoru soudu ji chybně vyhodnotila, když vycházela pouze ze zjištěných příjmů žalovaného a nepřihlédla i ke zjištěným výdajům žalovaného, které mírně převyšují jeho příjmy. Žalobkyně tak uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jednala v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Jednání žalobkyně tak nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (33 Cdo 2178/2018). S ohledem na výše uvedené soud shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z., neboť žalobkyně jako věřitel neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného jako žadatele o úvěr a jednala tak zjevně v rozporu s dobrými mravy, k čemuž soud přihlédl i bez návrhu. 10. V řízení bylo zjištěno, že žalovanému byla poukázána dne 29. 9. 2020 na jeho účet č. [bankovní účet] částka 3 000 Kč, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 3 000 Kč podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., neboť kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalovanému byla dne 11. 6. 2021 odeslána výzva k úhradě dlužné částky ve lhůtě k plnění do tří dnů. Ve smyslu § 573 o. z. byla výzva žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 16. 6. 2021. Na základě této výzvy měl žalovaný dlužnou částku uhradit do 21. 6. 2021. Jelikož tak neučinil, od 22. 6. 2021 je s úhradou částky