9 C 41/2020-71 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím tvořeným kapitalizovaným úrokem za období od 15. 12. 2018 do 31. 10. 2019, z částky 30 000 Kč, ve výši 28 304,64 Kč (úroková sazba 111,33 % ročně), zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, smluvní pokutou ve výši 3 259 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč. Podaný návrh odůvodnila tím, že dne 11. 12. 2018 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, a to převodem na bankovní účet uvedený žalovaným ve smlouvě o úvěru. Před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila žalobkyně schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, a to prostřednictvím informací získaných od žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů a dále prostřednictvím lustrací žalovaného v dostupných evidencích. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 111,33 % ročně. Žalovaný nesplácel sjednaný úvěr řádně a včas, když neuhradil byť jedinou splátku úvěru. Do prodlení se splácením úvěru se tak dostal dne 12. 1. 2019. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky, přičemž ho zároveň upozornila, že pokud ve stanovené lhůtě dlužnou splátku neuhradí, dojde k zesplatnění úvěru. Žalovaný ničeho neuhradil a ke dni 31. 10. 2019 došlo k zesplatnění úvěru. Žalobkyně znovu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na svůj dluh ničeho neuhradil. 2. Podáním ze dne 22. 6. 2022 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět, a to co do příslušenství představovaného kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 28 304,64 Kč a dále co do částky 3 259 Kč představující smluvní pokutu. Soud proto v souladu s dispozičním úkonem žalobkyně řízení zastavil, a to usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací]. 3. K ústnímu jednání konanému dne 18. 8. 2022 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve spojení se smluvními podmínkami a splátkovým kalendářem bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 11. 12. 2018 smlouvu o úvěru [číslo]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit sjednaný úvěr ve 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 111,33 % ročně. První splátka byla splatná ke dni 11. 1. 2019. 5. Z výplatního lístku za měsíc říjen 2018 ve spojení s úvěrovou zprávou NRKI – BRKI a výsledkem vyhledávání exekucí ze dne 11. 12. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně měla před uzavřením smlouvy k dispozici doklad o příjmu žalovaného za měsíc říjen 2018. Čistý příjem žalovaného v tomto měsíci činil 30 722 Kč. Dále bylo zjištěno, že ke dni 11. 12. 2018 měl žalovaný již sjednáno několik dalších (aktivních) kontraktů, konkrétně dva dlouhodobé osobní úvěry a tři krátkodobé osobní úvěry. U dlouhodobých úvěrů byl povinen hradit splátky ve výši 3 999 Kč měsíčně a 3 217 Kč měsíčně (se splátkou za měsíc říjen 2018 ve výši 3 217 Kč byl žalovaný v prodlení 17 dní). U krátkodobých úvěrů byl povinen za měsíc listopad uhradit jeden z úvěrů formou jednorázové splátky ve výši 14 760 Kč, dále hradit úvěr s měsíční splátkou 1 000 Kč a uhradit splátku úvěru po splatnosti ve výši 5 553 Kč (v prodlení 17 dní). Celkem byl tak žalovaný k tomuto dni povinen uhradit na splátkách úvěrů částku 28 529 Kč. Záznam ohledně osoby žalovaného v centrální evidenci exekucí byl negativní. 6. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady bylo zjištěno, že žalobkyně dne 14. 12. 2018 převedla částku 30 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet]. 7. Z další korespondence bylo zjištěno, že žalobkyně upomínala žalovaného k uhrazení dlužných splátek, a to konkrétně upomínkami ze dne 16. 1. 2019, ze dne 31. 1. 2019 a ze dne 12. 2. 2019. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru, a to písemně, dopisem ze dne 1. 11. 2019, ve kterém zároveň vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky, a to ve lhůtě do 15. 11. 2019. 8. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že před podáním žaloby žalobkyně opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to právě výzvou ze dne 20. 11. 2019 odeslanou následujícího dne (tj. dne 21. 11. 2019). V této výzvě žalobkyně požadovala úhradu dlužné částky ve lhůtě 14 dnů ode dne odeslání písemnosti. 9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. 13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Z provedených důkazů lze mít za prokázané pouze to, že žalobkyně ověřila příjmy žalovaného (které v měsíci říjnu činili 30 722 Kč), nicméně, neprokázala, že by vůbec jakýmkoliv způsobem ověřovala pravidelné měsíční výdaje žalovaného – tj. výdaje na bydlení, energie, jídlo, telefon, spoření, dopravu atd. Navíc pokud z úvěrové zprávy ze systému NRKI – BRKI bylo zřejmé, že žalovaný má 5 aktivních úvěrových kontraktů (dva dlouhodobé úvěry a tři krátkodobé úvěry), kde u dvou z těchto úvěrů je již v prodlení s jejich splácením, měla být žalobkyně o to více důkladná při zkoumání výdajové stránky žalovaného. Pokud vezme soud v úvahu, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl žalovaný povinen uhradit splátky úvěrů v celkové výši 28 529 Kč, pak je nutno uzavřít, že žalovaný rozhodně nemohl být posouzen jako schopný splácet požadovaný úvěr, když částka splátek úvěrů byla téměř rovna jeho měsíčním příjmům. 14. Jelikož obsahově obdobná úprava jako ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatel