24 C 277/2020 — Okresní soud Plzeň-město

1.) Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 15. 7. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku ve výši 9 487,71 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalované v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit taktéž částku ve výši 4 640 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 799 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 952 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 889 Kč. Celkovou částku zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 237 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 10. 2018 v částce 212 Kč. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, když poslední splátka byla jí uhrazena dne 9. 12. 2017. Právnímu předchůdci žalobce tak vzniklo dne 4. 10. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 5 736,78 Kč a na dlužném poplatku částku 3 750,93 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně plněna, požadoval taktéž žalobce úrok ve výši 29 % ročně z neuhrazené jistiny. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka postoupena na žalobce, o čemž byla žalovaná informována. 2.) Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3.) Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a tento s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil již v podaném návrhu. Žalovaná se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené jí do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4.) Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdce žalobce [právnická osoba] [_] a žalovanou byla uzavřena dne [datum] smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 6 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zavázala uhradit poplatek ve výši 4 640 Kč představující úrok ve výši 799 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 952 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 1 889 Kč, celkem se tak zavázala uhradit částku 10 640 Kč, a to ve formě 45 týdenních splátek po 237 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky uvedené na konci přední strany a pokračující na zadní straně formuláře. Zde byla v případě sjednání úhrady formou 45 splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 29 % ročně. RPSN byla stanovena ve výši 323,20 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky. Z tvrzení žalobce a jím předložené tabulky umoření má soud za prokázané, že žalovaná v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou uhradila celkem částku 500 Kč. Bylo případně na žalované, aby prokázala opak, ale nestalo se tak. 5.) Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o zápůjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaná měla vedle poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč uhradit dále částku 4 640 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobce je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovanou smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobce. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaná neuhradila větší část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobcem požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a právní předchůdce žalobce, tak s těmito neměl vůbec žádné náklady. Navíc položka hotovostního inkasa činí nejvyšší částku v rámci účtovaného poplatku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši skoro 77,3 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2017 činila cca 12 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 6.) S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobce právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 6 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaná před postoupením pohledávky uhradila částku 500. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 5 500 Kč uhradila. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud jí taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, když z předloženého podacího archu bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalované dne 17. 2. 2020 a do 10 dne od tohoto data měla žalovaná žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 27. 2. 2020. Jelikož tak neučinila, dostala se od 28. 2. 2020 do prodlení s plněním svého závazku. Výše zákonného úroku pak odpovídá té, kterou požadoval žalobce, když tato neodporuje ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy byla určena běžná třídenní, neboť k jinému postupu neshledal soud důvodu. 7.) Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měla v řízení převážně úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (zde nutno úspěch odvíjet od jistiny v součtu s kapitalizovaným příslušenstvím v porovnání s rozsahem, ve kterém byla žaloba zamítána). Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalované nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků právo na náh