24 C 279/2020-25 — Okresní soud Plzeň-město

1.) Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 4. 5. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku ve výši 22 710 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce i souhrnný poplatek ve výši 19 920 Kč a vše formou 52 týdenních splátek po 960 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 9. 7. 2007. Žalovaný celkem do postoupení pohledávky uhradil částku 27 210 Kč a následně již ničeho, čímž se dostával postupně do prodlení s jednotlivými splátkami jistiny i souhrnného poplatku. Právnímu předchůdci žalobce tak vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena žalobci. 2.) Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3.) Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil a žalovaný se v rámci lhůty ve výzvě doručené mu do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4.) Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní hotovost ve výši 30 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně platby označené jako souhrnný poplatek ve výši 19 920 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobci se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], o čemž byl žalovaný písemně informován. V rámci předžalobní upomínky byl žalovaný vyzývána k úhradě dlužné částky. Z tvrzení žalobce, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak, má soud za prokázané, že žalovaný neuhradil jak na poskytnutou jistinu, tak na sjednaný poplatek ničeho vyjma částky 27 210 Kč (k tomu viz dále). 5.) Podle § 657 a 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (účinný v době uzavření smlouvy) smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky. 6.) Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo ji obchází anebo se příčí dobrým mravům. 7.) Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv odpovědnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 8.) Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně toliko částečně. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutková zjištění je nutno na smlouvu o půjčce nahlížet jako na neplatnou. Pokud žalovaný vedle jistiny ve výši 30 000 Kč měl současně uhradit částku 19 920 Kč označenou jako souhrnný poplatek, pak tento poplatek nemohl představovat nic jiného než úrok ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku za poskytnuté finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Právní předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých půjček respektive spotřebitelských úvěrů a finanční částka označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek, by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu souhrnného poplatku jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které je ve svém součtu vyjádřené v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 66,4 % (RPSN uvedená v samotné smlouvě pak činí dokonce 199,4%), je ujednáním neplatným s odkazem na ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 1484/2004. V řízení nevyplynuly žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud dospěl zároveň k závěru, že obsah ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčky, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě shora uvedeno půjčku jako právnická osoba podnikajících v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů bezúročně neposkytl. Jednalo se o tzv. adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoliv změnu ze strany žalovaného. Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání (např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 25 Co 183/2017). 9.) Na straně žalovaného tak s ohledem na shora uvedené závěry o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce vzniklo bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 občanského zákoníku, které je povinen žalobci vydat. Bezdůvodné obohacení pak činí částku 30 000 Kč představující poskytnutou jistinu, když z této žalovaný uhradil 27 210 Kč, celkem tak 2 790Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení soud mu uložil taktéž povinnost uhradit zákonný úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, počátek prodlení vázal k výzvě žalobce o vrácení finančních prostředků v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015, kdy byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10-ti dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 7. 2015. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 27. 7. 2015 a do 10 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 6. 8. 2015. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 7. 8. 2015 do prodlení splnění svého peněžitého závazku. Co do zbytku, vzhledem k výše uvedené argumentaci, však soud shledal žalobu nedůvodnou a jako takovou jí zamítl (výrok II. tohoto rozsudku) 10.) O náhradě nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když sice žalovaný byl převážně úspěšným účastníkem (při poměru úspěchu a neúspěchu vycházel soud ze součtu žalované částky a kapitalizovaného příslušenství k datu rozhodování soudu), avšak v řízení nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady vznikly. Soud tak nepřiznal toto právo ani jednomu z účastníků.