25 C 74/2021-16 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku 15 805 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 19. 12. 2015 mezi žalobkyní a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 19. 12. 2015 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 18 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto zápůjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 13 248 Kč sestávajícího dle doplnění žaloby z úroku ve výši 3 250 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 5 498 Kč. Zápůjčka včetně poplatku měla být věřiteli splacena celkem v 56 týdenních splátkách po 558 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 31 248 Kč, výše roční procentní sazby nákladů činila 205 %. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná zaplatila na základě uzavřené smlouvy částku v celkové výši 15 443 Kč. Z původního dluhu ve výši 31 248 Kč tak zbývá doplatit částku 15 805 Kč s příslušenstvím. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o zápůjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 19. 12. 2015 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z., s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2015, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 11,69 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o zápůjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 205 %, tvoří takto sjednaná sazba zhruba sedmnáctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se poplatku ve výši 13 248 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o zápůjčce ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši souhrnného poplatku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o zápůjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřené dne 19. 12. 2015 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná jako celek. 11. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 18 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobci částku ve výši 15 443 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 2 557 Kč, a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tento požádal žalovanou o plnění dopisem ze dne 7. 10. 2016 označeným jako„ Předžalobní upomínka“. Splatnost pohledávky nastala dne 25. 5. 2015. S ohledem na skutečnost, že žalovaná ve stanovené lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobci dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně za období od 26. 5. 2015 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.