6 C 352/2020-23 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 27 500 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 29.4.2018 mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9.12.2019 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.4.2018 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 3 450 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen do 29.5.2018 Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 18 450 Kč, výše roční procentní sazby činila 279,83 %. Původní věřitel žalované dále poskytl dodatečný úvěr ve výši 5 000 Kč. V tomto směru žalobkyně předložila výpisy z účtu, z nichž je patrné, že žalované převedla na účet dne 18.5.2018 částku 1000 Kč, dne 9.5.2018 částku 2 000 Kč a dne 11.5.2018 částku 2 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.12.2019 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná na uvedený úvěr nezaplatila ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.4.2018 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v dubnu 2018, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,93 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 279,83 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku ve výši 3 450 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 29.4.2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 11. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 20 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně za období od 13.12.2019 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, a proto ji soud přiznal právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 73 % z celkově vynaložených nákladů řízení ve výši 2 645,50 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 375Kč a odměny advokáta podle vyhl. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby po 300 Kč a jeden tzv. půlúkon (jednoduchá výzva k plnění) ve výši 150 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 217 Kč.