8 C 326/2020-32 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 716 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že předmětný nárok vznikl z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 30. 9. 2011 a ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13. 6. 2011 mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a 11 000 Kč v souvislosti s poskytnutím půjček se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i souhrnný poplatek ve výši 10 876 Kč a 9 196 Kč. Tedy v prvním případě celkovou částku ve výši 25 876 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 45 týdenních splátkách po 576 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 8. 2012 a v druhém případě uhradit celkovou částku ve výši 20 196 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 337 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 8. 2012 Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 6.2016 postoupil původní věřitel předmětnou pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 30. 9. 2011 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 10 876 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 45 týdenních splátkách po 576 Kč Celkem tak měl žalovaný zaplatit původnímu věřiteli částku ve výši 25 876 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 291,4 % (ve smlouvě je uvedena chybně 70,94 %). Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13. 6. 2011 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému půjčku ve výši 11 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 9 196 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 60 týdenních splátkách po 337 Kč Celkem tak měl žalovaný zaplatit původnímu věřiteli částku ve výši 20 196 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 219,9 % (ve smlouvě je uvedena chybně 63,91 %). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2016 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný zaplatila na základě uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] částku v celkové ve výši 4 174 Kč a na základě uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] částku v celkové ve výši 13 182 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tyto skutečnosti za prokázanou. 6. Podle § 657 a násl. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč.z.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvy o půjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností smluv o půjčce [číslo] uzavřené dne 30. 9. 2011 a [číslo] uzavřené dne 13. 6. 2011 zejména z hlediska jejich souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 obč.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 obč.z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v září 2011 a v červnu 20111, tedy v době uzavření smluv o půjčce činily v průměru 13,79 % resp. 13,77 %. Jestliže pak byly mezi účastníky v této době uzavřeny smlouvy o půjčce, v nichž byly sjednány roční procentní sazby nákladů ve výši 291,4 % a 219,9 %, tvoří takto sjednaná RPSN v obou případech mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smluv o půjčce týkající se poplatků ve výši 10 876 Kč a 9 196 Kč je pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč.z. neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce nebo zápůjčce či nikoli. Dle § 41 obč.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Dle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobkyně. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování půjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavíraných smluv o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smluv o půjčce s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 30. 9. 2011 a smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 13. 6. 2011 mezi žalobkyní a žalovaným jsou neplatná jako celek. 11. Dle § 451 obč.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu (smlouvy o půjčce) finanční částku ve výši 15 000 Kč a 11 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud však žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně v prvním případě částku ve výši 4 174Kč a v druhém případě částku 13 182 Kč, má žalovaný povinnost v prvním případě vydat bezdůvodné obohacení ve výši 10 826 Kč a to bez zbytečného odkladu. V tomto rozsahu soud shledal žalobu jako důvodnou a proto ji výrokem I. vyhověl. Soud žalobkyni rovněž přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.